Před akcí...
Jednodenní výprava.Sraz v sobotu 18.2. v 8:15 na nádraží Chomutov město a odjezd vlakem (v 8:29) do Málkova. Odtud pěšky cestou necestou přes Stražiště asi 10 km zpět do Chomutova.
Konec výpravy je v sobotu kolem 17:00 u klubovny.
Do batohu: rezervní ponožky, rezervní rukavice, pláštěnka, ešus, lžíce, pemmikan (jak ho udělat, najdete na webu v radách a návodech), svačinu a suroviny na oběd. Vařit budeme zálesácký steak (viz dále), pití – nejlépe teplý čaj, KPZ, uzlovačka, sešit, tužka.
Na sebe teplé oblečení a dobré zimní boty. do sněhu, čepice je nutná!
Postup:
Každý si už doma připraví plátek masa tak veliký, jaký bude chtít sníst – vepřové, kuřecí, jakékoli – prostě podle chuti. Plátek masa se pořádně naklepe, osolí, opepří, opaprikuje, případně se přidá jakékoliv koření, které vám chutná. Plátek se zabalí do igelitového sáčku a uloží do batohu. A tohle všechno si připraví každý sám – nebude to dělat maminka!
Steak si pak každý opeče na ohni v ešusu nebo na pánvi. Tuk na opékání a chleba na přikusování zajistíme. Samozřejmě si můžete vzít ještě špekáček.
Cena: 20.- Kč – platí se při srazu před výpravou.
... a po akci
Páteční odpoledne i noc na sobotu byla zatraceně mokrá – lilo a lilo, takže hrozilo další zrušení výpravy.Naštěstí sobotní ráno bylo plné optimismu – sluníčko vykukovalo přes protrhané mraky a po dešti ani památky. I teplota byla snesitelná – lehounce nad nulou. Byli jsme zvědavi, jestli někdo přijde.
U nádraží už čekal Méďa s tatínkem, během pár minut se objevuje další pětice – Kajman, Koumák, Míra se Špulkou a jako jediný ze skautů Bobr. Jelikož čas utíkal, koupily se lístky a během čekání na peroně přiváží tatínek ještě Veverku, který myslel, že se jede z hlavního. Hlavně že jsme o tom na schůzce mluvili – vždyť pokáždé odjíždíme z malého nádraží...
Vlak byl kupodivu přesný a po dvou zastávkách vylézáme v Málkově. Vlak odfrčí a my se dáváme na strastiplný pochod. Nejdříve projít Zelenou, na jejím konci překonat třináctku a pak zkusit nají správnou cestu. Mapa jako obvykle není přesným obrazem terénu, tak to zkoušíme krosem. Na kraji lesa dáváme první odpočinek a vychutnáváme sluneční paprsky a svačinu.
Pak objevujeme jakousi cestu, za chvíli další a pak už začíná stoupání. Na jednom místě míjíme vétřiesku, která nám předvede krásné stoupání do lesnatého svahu. A stále vzhůru. Dole zbyl ze sněhu jen drobný poprašek, tady už je ho kolem 15 cm. Podcházíme vejprtskou trať a opět do kopce. Nakonec nalézáme pozůstatky Krušnohorských šlápot - značky z roku 2010, které strháváme, ale zároveň nás dovedou na vrchol Hradiště.
Tady je sněhu ještě více a hodně tu profukuje vítr. Kluci hledají zkameněliny, občas jim podaří něco objevit. Sedíme na mohutných kamenech, odpočívíme a jíme. Rozhled do krajiny je poměrně slušný.
Přibližně po půlhodině odpočinku si zahrajem svě hry a pak hurá dál. Kluci remcají, že už nechtějí žádný kopec. Slíbili jsme jim ještě dva menší, ale zatím jdem z kopce nebo po rovině. Přecházíme koleje a vzhůru do svahu. Chůze ve sněhu je už docela únavná, takže na vrcholu svahu zase chvíli odpočíváme.
Pak krátký svah dolů a už je tady poslední kopec - byl docela dlouhý, síly ubývají všem a nahořee sebou šťastně plácnem do sněhu, abychom načerpali energii. Divíme se, jak se ve sněhu krásně leží (samozřejmě na pláštěnce), jen kdyby tak nestudil. Slunce nádherně hřeje a celkově je příjemně.
Po obnovení sil se vydáme na další cestu. Je to už opravdu rovina, o kousek dál dokonce i z kopce. Asi po půlhodině přicházíme na místo vaření oběda. Ale ouha – zatímco odhrabat sníh z ohniště není žádný problém, zjišťujeme, že najít dostatek vhodného dřeva na oheň problém bude. Všude samé duby nebo břízky, nikde ani kousek suchého smrčí. Po půlhodince hledání se ale trocha dříví dává dohromady. Není ho sice moc, ale učiníme pokus. Dříví je provlhlé, ale nakonec chytne, pokud Kail fouká do ohně, dá se i opékat. Boiler vybaluje pánev, rozkrájí kostku sádla – a za chvíli se lesem line nádherná vůně stejků. Nakonec se povedlo opéct vše, co si kdo přinesl.
Jídlo bylo vynikající – chuti opečeného masa na přírodním ohništi a na čerstvém vzduchu se prostě nic nevyrovná. A že jsme trošku nasákli kouřem? To přece patří k výpravě!
Všem se moc líbilo a dohodli jsme se, že všem těm, kteří měli strach z počasí nebo z vlastní lenosti a nepřišli, budeme říkat „srabíci“. Zato všichni účastníci výpravy prokázali, že jsou opravdoví skauti a patří mezi nás!
Po vydatném obědě uklízíme místo táboření – jak říká Kail: tábořiště musí být po skautech v lepším stavu, než před jejich příchodem. A tak se také stalo.
Pomalým tempem vyrážíme směr Chomutov, kde jsme nakonec o hodinu dříve, než bylo v plánu. Některé kluky odvedeme rovnou domů, u jiných voláme rodičům, aby si pro ně přišli. A je po výpravě. Byla fajn, kluci poslušní a spokojení.