Další sekce:

Skautské weby:

Nadřízené složky:

Náš okres Stránky skautského okresu Chomutov
naše středisko Stránky skautského střediska Český lev Chomutov

Další oddíly:

1. dívčí Stránky 1. dívčího oddílu střediska Český lev Chomutov
5. skautský Stránky 5. chlapeckého oddílu střediska Český lev Chomutov
Salamandři Chomutov Družina Salamandrů Chomutov

Akce střediska:

Dálkový pochod Dálkový pochod Krušnohorské šlápoty
Noční výsadek Noční výsadek chomutovských skautů
Betlémský autobus Betlémský autobus - Betlémské světlo v Chomutově a Jirkově
Silvestrovský výšlap Silvestrovský výšlap na Kočičák

Pomáhají nám:

Statutární město Chomutov
 
Naše činnost je realizována za finanční podpory statutárního města Chomutova
 

Výpravy a akce, které už jsou za námi

Zobrazují se jen ty akce, o kterých někdo napsal aspoň pár slov

Jubilejní XX. ročník nočního výsadku - 07.10.2017


Warning: getimagesize() [function.getimagesize]: Unable to access img_vlc/vys_2017_tit.jpg in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45

Warning: getimagesize(img_vlc/vys_2017_tit.jpg) [function.getimagesize]: failed to open stream: No such file or directory in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45
Ani v průběhu XX. jubilejního ročního nočního výsadku nenastalo to „správné“ výsadkové počasí.

Občas sice zapršelo, chvílemi i silně, vítr byl místy poměrně prudký, ale do vize husté mlhy, teploty kolem nuly a sněhu s deštěm to mělo hodně daleko. Neboť právě to by bylo ono regulérní výsadkové klima...
Co se dalo dělat. Tři velké autobusy a mikrobus vyjely za asistence městské policie (té za pomoc děkujeme) před půl devátou ve slabém dešti z Chomutova. Jeden přes Podbořansko ke Žluticím, další vysazoval děti kolem Vroutku a Kryr, třetí zamířil do rakovnického okresu. Trasy všech končily v Jesenici, která byla i cílem všech výsadkářských skupin, které si do ní ale musely najít tu nejlepší cestu a dojít pěšky. Nocleh byl zajištěn v komfortně vybavené tělocvičně místní školy.
Trasy byly dlouhé od 8 km až do 25 km – samozřejmě teoreticky, neboť výsadkáři toho většinou nachodí mnohem více – letos jedna skupina 28 km, další našlápla „dobrovolně“ 32 km. Hezké ale bylo, že všichni byli v cíli optimisticky naladěni.
Celkově se v terénu pohybovalo 16 skupin, jejich počty se pohybovaly od 3 do 21 osob. První navrátilci došli přesně v jednu hodinu, poslední v 7:11. Ti už se moc nevyspali, protože v 8:00 byl budíček, poté se podávala tradiční párková snídaně a nastalo balení, úklid a krátce po 10 hodině odjezd domů.
O výsadek byl opět veliký zájem – přihlašování bylo spuštěno 16.9., stop stav byl vyhlášen 21.9. v jedenáct hodin. Celkem jelo 141 účastníků, k tomu 5 organizátorů a 3 řidiči autobusů.
Skupiny dětí byly z Chomutova, Žatce, Litvínova, Ústí nad Labem a potřetí již přijeli skauti z Kostelce nad Černými lesy.
Akce proběhla s finanční podporou skautského kraje Přemysla Oráče.
Asistenční mikrobus vyjížděl tentokrát třikrát za noc (to se ještě dříve nikdy nestalo) pro děti, které si už netroufaly dojít. Ale nic vážného se nestalo, všechno dopadlo dobře a celá akce se opět mimořádně povedla – a podle ohlasů se velmi líbila i účastníkům.
A tak se dívejme do budoucnosti – ta nastane 6.10.2018, kdy vypukne XXI. ročník výsadku!

Fotky jsou zde a také tady.

 

Úklid Bezručáku - 08.04.2017


Warning: getimagesize() [function.getimagesize]: Unable to access img_vlc/uklid_2017_po.jpg in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45

Warning: getimagesize(img_vlc/uklid_2017_po.jpg) [function.getimagesize]: failed to open stream: No such file or directory in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45
Drazí občané Chomutova, v sobotu 8. 4. 2017 proběhl tradiční Úklid Bezručova údolí, letos se jednalo již o 19. ročník. Akci pořádal Junák – český skaut, středisko Český lev Chomutov, z.s. pod záštitou Ukliďme Česko.

Fotky z úklidu najdete na rajčeti.

Tato akce by se dala brát za úspěšnou i neúspěšnou. Úspěch vidím v tom, že se tradičně účastní řada dobrovolníků, nejen z řad skautů, skautek a jejich rodičů a kamarádů, ale i široké veřejnosti. Letos se nás sešlo celých krásných 119 lidí, což považuji za dobrý výsledek. Dále pak je dobré, že si lidé uvědomují, že je třeba se o přírodu starat a ne dělat jen nepořádek. Velké negativum vidím v tom, že se takovéto akce vůbec musí pořádat. Z mého hlediska absolutně nechápu, jak někdo může odvézt do prostor bývalého Třetího mlýna celou lednici, vanu a plno součástek na vozidlo, zvláště v době, kdy je lepším dosahu několik sběrných dvorů. Těmito odpadky naplnili dobrovolníci skoro celý kontejner, jednalo se cca o 1 tunu. Tímto děkujeme všem dobrovolníkům za jejich pomoc. Speciální poděkování patří Ing. Miroslavu Šultovi z Technických služeb města Chomutova za poskytnutí ochotného řidiče s kontejnerem a organizaci Ukliďme Česko za poskytnutí pytlů.

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2016


Warning: getimagesize() [function.getimagesize]: Unable to access img_vlc/svk_2016_titul.jpg in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45

Warning: getimagesize(img_vlc/svk_2016_titul.jpg) [function.getimagesize]: failed to open stream: No such file or directory in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45
Tak letos jsme se sešli na Kočičáku už poosmé. Předpověď počasí avizovala jasnou oblohu, Silvestr připadl na sobotu, takže nikomu nic nebránilo vyrazit ven do přírody. Na překážku bylo snad jen to, že Chomutov byl zakrytý inverzní poklicí, kdežto nahoře na Kočičáku bylo svěží jasné ráno s dohledem až někam k Mostu.

Poučení loňskou zkušeností se „snědeným krámem“ zajistili tentokrát organizátoři dostatek proviantu. A protože byl nepracovní den, rozšířil se i časový prostor akce –začalo se už v 10:00 a končilo odpoledne v 15 hodin.

Cíl byl letos poprvé umístěn ve velkém vojenském hangáru o velikosti 6x9 metrů – ten byl dokonce uvnitř elektricky osvětlen. V něm se tradičně rozdávaly pamětní listy, prodávaly nové placky výšlapu, chleba se sádlem a cibulí, grog, svařák, špekáčky k opečení a utopence. A stejně jako před rokem byla vyhlášena soutěž pro příchozí návštěvníky – soutěžilo se o největší tematicky zaměřenou silvestrovskou jednohubku. Téma, které měla symbolizovat, byl skauting či vojenství. O tuto soutěž měly již zpočátku zájem dva místní deníky, které sem vyslaly své redaktory.

Kousek od velkého stanu byla k vidění novinka našich spolupořadatelů – přátel z Muzea československého opevnění z let 1936-1938 "NA KOČIČÁKU", z.s. Tou byla dvojice válcových protileteckých pozorovatelen Dywidag (v originále Luftschutz – Splitterschutzzelle), které budovali Němci za II. světové války u velkých průmyslových podniků. Ostatně je vidět, že kolegové z muzea nelení – těch nových věcí, úprav a inovací tam byla celá řada – třeba nový přístřešek s posezením apod. Není divu – z jejich strany bylo řečeno, že tam jezdí jako „na chatu“.

Úplnou novinkou byl ale historicky první vážný pokus reálně spočítat návštěvníky. Prostor kolem řopíku byl částečně ohrazen páskou a návštěvníci byli informováni, aby prošli jedním ze čtyř vstupů, kde dostali lístek s číslem. Tyto lístky byly každou celou hodinu až do konce akce slosovány a výherce získal malou krabičku s několika upomínkovými předměty, vojenskými odznaky a malinkou lahvičkou griotky. Už první losování bylo bedlivě sledováno médii i diváky a zůstalo to tak až do konce. Asi zcela náhodou se stalo, že první vylosovaný lístek měl 46 – tedy stejné číslo jako 46. pěší polní pluk z Chomutova, který osádka řopíku představuje.
A výsledek sčítání? Naprosto nečekaný a rekordně nejvyšší počet návštěvníků – 402 lidí vážilo cestu do kopce a přišlo za námi! Ono jich nejspíš bylo o několik víc, sem tam někdo prošel i mimo vstupy.

Ve 13:00 se sešla tříčlenná porota u stolku, kde se mezitím shromáždila přibližně desítka soutěžních jednohubek. Hodnocení nebylo vůbec jednoduché, dlouhou chvíli trvalo, než se porotci shodli na verdiktu – a vítězem se stala Kamila Minaříková s krásně vybarvenou zmenšeninou bunkru lehkého opevnění vz. 37 – tedy řopíku. Za svoji snahu byla odměněna lahví šampaňského a poté byly jednohubky rozkrájeny a předloženy ke snězení.

Bunkr byl zase svátečně a trochu recesisticky ozdoben, nechybělo vlající čerstvě vyprané prádlo, kulomet v okopu a iluzi dokreslil příjezd štábního autobusu Praga V3S a ke konci i Jeep Willys. Atmosféra byla srdečně milá, lidé si vzájemně přáli hodně štěstí a celkově tam bylo velmi příjemně. I počasí se až na nějaké ty závany mlhy vcelku povedlo a leckdy nabídlo i zajímavé pohledy na sluncem ozářené a ojíněné stromy v okolí.
A jsme rádi, že se výšlap dostal do povědomí lidí z Chomutova, Jirkova i okolí. Zajímala se i média - Česká televize – Déčko, která v programu TAMTAM použila fotky z minulých ročníků (http://decko.ceskatelevize.cz/tamtam - z 31.12. cca v 16:55 minut), relace v Českém rozhlase a výše zmínění redaktoři z Chomutovského deníku a Blesku.

Akce byla realizována za finanční podpory statutárního města Chomutova.

Fotky z akce jsou na Rajčeti.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Oživlá strašidla na Jezeří - 29.10.2016

V sobotu 29. října jsme se po šesti letech zase sešli ve Vysoké Peci, abychom se podívali na oživlá strašidla na Jezeří.

I když to původně vypadalo, že se nás moc nesejde kvůli prázdninám, po deváté hodině se to lidmi kolem obecního úřadu hemžilo. Akorát kde jsou vedoucí? Kail se Zkoumákem museli odjet pracovat k Boilerovi na chatu a Vrána na poslední chvíli omarodil, takže je tu jen Najča. Naštěstí se s námi chystá i spousta rodičů, někteří dokonce už mají zkušenosti s pomocí při akcích, takže můžeme vyrazit.
Kousek za Pecí zastavujeme na první hru. Sardinky v hustém porostu se daří, za chvíli přichází vlčata, skauti i ostatní děti v plném počtu zpět. Po třech kolech vyrážíme dál a přidáváme dvě hry na celou cestu, aby nám to lépe odsejpalo. Po chvíli docházíme Matýska, který šel s babičkou napřed, a dáváme pauzu na svačinu – taky už všem pěkně vyhládlo.
Cestou jsme si ještě užili „krásný“ výhled do dolů. Někteří se chtěli podívat na doly zblízka, ale nikoho jsme spadnout dolů nenechali. Pak už jen krátké stoupání a prudký kopec dolů a vidíme zámek. Začíná trochu pršet, ale naštěstí si to ten nahoře během pár minut rozmyslel a je zase slušně. Na zámku je spousta lidí, takže dáváme na chvíli rozchod a rodiče se mezitím střídají ve frontě ke vstupu. Přibližně po hodinovém čekání můžeme vstoupit do říše oživlých strašidel. Jsme rozděleni do 3 skupin, které se stejně za chvilku vevnitř potkávají. Venku jsme kompletní, takže si uvnitř žádné strašidlo nenechali. Vypadá to, že si všichni prohlídku užili a přebalit snad nepotřebuje nikdo.
Dáme si ještě chvíli rozchod na prolezení atrakcí a zakoupení dobrot a je čas vyrazit zpátky. V prvním prudkém kopci skauti pomáhají s kočárkem a nasazují při tom téměř vražedné tempo. U výhledu do dolů opět stavíme, aby došli i ti nejpomalejší a mohli jsme si trochu odpočinout. Ampérův tatínek aranžuje společné foto a pomalu se zvedáme, ať taky ještě dneska dojdeme. Mezi kameny ještě jednou slíbené sardinky, v tomhle terénu jsou ještě zajímavější. Hlavně Housenka našel tak dobrý úkryt, že ho první hledač nachází až po dlouhé době (a s nápovědou fotografa).
U Žeberské lípy se rozhodujeme, jestli půjdeme zpět zase po žluté nebo si cestu zkrátíme po cyklostezce. Protože se nám ale u kamenů ztratil kočárek (který začala vlčata postrádat cca půl km před prvními domky ve Vysoké Peci a moc se divila, kam se najednou poděl), a ten jel určitě po žluté, vybíráme delší ale o to horší cestu. Na kraji Pece potkáváme starého Housenku, který usoudil, že je teplo a jde nám naproti jen v kraťasech a pantoflích. U koupaliště doháníme vysmátého Matýska, který se před chvilkou probudil a všechny nás nadšeně vítá. Hlavně Housenku, který už zase na něj dělá opičky.
To už se ale blíží pátá hodina a s ní i obecní úřad. Všichni jsme příjemně utahaní a těšíme se domů na teplou vanu a dobrou večeři. Dorazili jsme všichni v pohodě, i Fanda, který celou cestu absolvoval v holinkách. I když šel statečně, pro příště už ví, že holiny opravdu nejsou dobré boty na výpravu. V pět hodin odjíždí poslední vlče a výprava končí.
Protože Vránu moc mrzelo, že kvůli nemoci s námi nemohl, ještě večer domlouváme, že příští rok strašidla zopakujeme. Tak snad to vyjde a ne zase za šest let. ?

Všechny fotky z výpravy, jejichž autorem je Mirek Chlad, najdete zde.

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2015

Silvestrovský výšlap na Kočičák byl již sedmý v pořadí – a sedmička je opravdu šťastné číslo! Bylo dosaženo nejvyšší návštěvnosti v historii – přišlo rekordních 312 účastníků – pokud jsme je dokázali spočítat. Ne každý si zašel do skautského stanu pro diplom – podle počtu vydaných kusů pořadatelé totiž určují návštěvnost.

Sedmý ročník přinesl i pár novinek. Byla vyhlášena soutěž o největšího ručně postaveného sněhuláka – sníh ovšem nebyl žádný a tak přišly ke slovu alternativy. Na bunkru se objevili dva sněhuláci, vyrobení z papíru, jedna účastnice přišla sama za sněhuláka včetně nosu z mrkve. Cenu ovšem dostal sněhulák papírový, přece jen byl o něco větší…
Druhou novinkou bylo nezvyklé vystrojení pevnůstky - netradičně vyzbrojená a vystrojená pevnůstka z roku 1937 s „oživenou" osádkou vojáků 46. pěšího pluku, byla pojatá jako oslava Silvestra v pevnosti. V pravidelných intervalech kontroloval osádku pevnosti velící důstojník a vždy našel u posádky nějaké nesrovnalosti. U vchodu do bunkru byla z jedné strany ukázka vojenské světnice právě na Silvestra, na straně druhé se vesele ve větru třepetalo na šňůře pověšené prádlo vojáků. Atmosféru pak dokreslil příjezd historického štábáku Praga V3S – ten sice do roku 1937 nepatřil, ale k celému silvestrovskému ležení se výborně hodil.
Méně důležité novinky v kostce: vojáci přespali v bunkru už z 30.12., rozšířili jsme provozní dobu akce už od 11:00 a všechny stavby byly realizovány už den předem.
První návštěvníci začali na Kočičák proudit již v deset hodin, občerstvovací stan jsme tedy otevřeli už 10:40. Jako vždy byl nabízen červený svařák, čaj, grog, utopence, vuřty a polopárky k opečení a obvyklá specialita – chleba se sádlem, který si každý mohl posypat cibulí a domácími škvarky, případně zakousnout kyselou okurku. Vedeni loňskou zkušeností, kdy bylo všeho málo, jsme letos připravili množství výrazně navýšené. Nicméně ani to nestačilo a bylo nutno dvakrát zajet do obchodu doplnit komodity. Ono těch lidí bylo opravdu hodně, a na konci opravdu nezbylo mimo pár krajíců suchého chleba vůbec nic.
Počasí bylo nádherné, byť bez sněhu. Ale aspoň trošku mrzlo, takže jsme si nepřipadali jako v prodloužení babího léta. A jsme rádi, že přišlo tolik lidí – je vidět že se výšlap dostal do povědomí občanů Chomutova! Organizátoři se těší na letošního Silvestra, kdy přijde určitě ještě víc lidí – už snad jen proto, že to bude v sobotu.
Výšlap podpořilo statutární město Chomutov v rámci projektu Skauti občanům Chomutova.

Fotky z akce jsou na Rajčeti.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Štědroranní vycházka - 24.12.2015

Stejně jako v předchozích letech jsme se sešli na Štědrý den v 9:00 u Povodí Ohře.

Účast byla jako vždy hojná, ačkoliv letos měly převahu starší ročníky nad mladšími. Vlčat a světlušek byl poskrovnu. Také psů bylo dosti.
Přes drobné komplikace technického rázu jsme vyrazili na čas. Procházka je každoročně příležitostí pro setkání všech členů chomutovského střediska a jejich přátel během vánočních svátků. Nejprve naše cesta zamířila ke krmelci, s dárky pro lesní zvěř v podobě jablek, mrkví apod.
Cílem procházky pak byly smrky u cyklostezky na 1. mlýn. Smrky jsme ozdobili přírodními ozdobami. Nebylo jich mnoho, tak snad za rok toho donesete víc. A pak už se čekalo na Junžíška. Junžíšek Marťan se vlivem vysoké teploty uložil i se svými soby k letnímu spánku a tak ho musel zaskočit Junžíšek Bourák. Narychlo chytil taxíka a přijel až ke smrčkům.
Dárků bylo velice mnoho a nakonec rozdal malou sladkost i těm, na které jejich blízcí nemysleli. S velkou pomocí ze strany vedoucích (Zkoumák, Vrána) se povedlo taxík roztlačit a tak nakonec i Junžíšek Bourák odjel a my vyrazili zpět k Povodí Ohře.
Procházka se povedla, jen to počasí bylo spíše jarní. Snad nám Modrá pastelka napřesrok nadělí i trochu sněhu.

 

Noční výsadek 2015 - 10.10.2015

XVIII. noční výsadek se opět zdařil.

Sobotní večer 10. října byl napjatě očekáván přibližně 150 výsadkáři – v našem případě tedy dětmi i dospělými, přejícími si absolvovat další z nekonečné řady nočních výsadků, pořádaných chomutovským skautským střediskem Český lev - už poosmnácté.

Cílem byly tentokrát Račetice – obec známá svou cibulí, kde nám vedení obce v čele se starostou p. Vlastislavem Hofmanem vyšlo maximálně vstříc a umožnilo využít sálu kulturního domu k přespání výsadkářů.

Autobusy vyjížděly – jak se už stalo v posledních letech pravidlem – zase tři, novinkou bylo ale to, že jsme jeli poprvé moderními vozy s větší kapacitou. Přihlašování na výsadek bylo zahájeno 1. září. Mělo být ukončeno 1. října, ale už 10. září jsme museli vyhlásit stop stav – v tuto dobu přišlo 160 přihlášek a organizátoři zvažovali zajištění čtvrtého autobusu. Ale jak to bývá – pár lidí odpadlo, takže nakonec bylo 148 účastníků – včetně vysazovacích důstojníků a osádky vozidla „zelené smrti“. Nejvzdálenější účastníci přijeli až z Kostelce nad Černými lesy, standardně tam byli věrní skauti z Litvínova, Ústí a Žatce. Část kamarádů z Ústí jsme letos museli odmítnout – ozvali se až po vyhlášení stop stavu.

Během akce se v terénu pohybovalo 16 skupin, nejkratší trasa byla 10 km, nejdelší 20 km – kilometry ale platí jen v případě, že skupina nebloudí.
První účastníci dorazili na horký čaj do cíle v 0:45 – byla to vlčata z Chomutova, poslední navrátilci byli Liškopýři z Ústí s časem příchodu 5:20.

Ráno všechny čekala obvyklá snídaně – párek s hořčicí, poté úklid a kolem půl jedenácté se vydala kolona autobusů zpátky do Chomutova. Příští výsadek bude zase za rok – přesněji v sobotu 8. října 2016.

Krajina kolem Račetic je rovná a bez lesů, takže hlídka Zelené smrti se těšila, jak odchytí většinu skupin. Ale nepodařilo se – záchyt se konal je v šesti případech. Celkově byl výsadek velmi zdařilý – všichni bezpečně došli, nikdo nebyl zraněn a dokonce i zapomenutých částí oděvu bylo minimum.

Poděkování patří obci Račetice za poskytnutí prostor pro nocleh, Statutárnímu městu Chomutov za finanční podporu a řidičům firmy Autobusy Chomutov za perfektní jízdu.

Pár fotek od Výra lze najít zde.

 

VIII. ročník Krušnohorských šlápot - 12.09.2015

Sobota 12.9. proběhla ve znamení VIII. ročníku dálkového pochodu Krušnohorské šlápoty. Jeho původní podtitulek jsme museli změnit na „z Chomutova do Jirkova Krušnými horami“, neboť konec byl po třech letech opět v Jirkově.

I když v organizátorech hlodaly pochyby, zda se podaří najít nějaké nové trasy, vyšlo to téměř stoprocentně. Až na drobné úseky, kde se šlo v „dřevních“ dobách pochodu a ještě obráceně to byly úplně nové trasy.

Pochodníky z místa startu vyvážely do hor kyvadlové autobusy. První dva byly zcela zaplněny, třetí spoj již jen zčásti – ale celkem jelo a šlo 120 účastníků. Což je po loňském ročníku významný nárůst, rekord z roku 2012 (154 lidí) jsme ale nepřekonali.

Trasy byly tři – nejkratší na 12 km byla i nejvíce obsazená, středních 16 km absolvovalo o něco méně zájemců a nejdelších 24 dalo jen 12 odvážlivců. Nejdelší trasa začínala na Kalku, vedla kolem Nového domu do Zákoutí, kde se spojila se střední trasou a odtud po červené značce na Svahovou a Boleboř. Tady se připojila i nejkratší trasa, začínající v Mezihoří. Z Boleboře všechny tři trasy společně sestoupily kolem Jindřišské k Jirkovské přehradě, kde shodou okolností byl právě den otevřených dveří.
Pak už stačilo jen projít Telšským údolím a částí Jirkova ke starému nádraží do cíle. Tam na každého čekala bramboračka (letos zvláště chutná) a diplom. Polévka byla tak vynikající, že letos poprvé v historii pochodu jí nezbyla ani kapka, ba dokonce se na některé opozdilce nedostalo.

Pochod pořádalo chomutovské skautské středisko Český lev za finanční podpory Statutárního města Chomutova a pomoci jirkovských skautů.

Velký dík patří také těm členům střediska, kteří se podíleli na přípravě i realizace akce!

Několik fotek od fotičů Vrány a Uzlíka najdete na rajčeti. Odkaz zde.

 

Nábor nových členů - hlavně do světlušek a vlčat - 05.09.2015

Chomutovské skautské středisko Český lev v tomto týdnu patrně posílí své řady.

V sobotu 5. září proběhla totiž po několikaleté pauze klasická náborová akce, zaměřená na získání hlavně menších dětí z 2. a 3. tříd. Důvodem je „stárnutí“ členské základny – světlušky a vlčata přecházejí do kategorií skautů a skautek, a v družinách mladších dětí je rázem spousta místa. Starší skauti zase přešli do roverského kmene – a tento kolotoč se stále opakuje.
Na nábor přišlo 25 dětí – kluků bylo více než děvčat. V Bezručově údolí poblíž cyklostezky na ně čekal v ústraní lesa malý tábor, skládající se ze 4 podsadových stanů, hangáru a polní kuchyně. Tábor měl dětem ukázat, jak by bydlely na táboře, pokud se stanou skauty.
Po úvodním nástupu se děti pod dozorem zkušených vedoucích rozbíhají po lese, aby si vyzkoušely některé z obvyklých skautských činností – střelbu ze vzduchovky i z praku, uzlování, hod míčku na cíl pomocí lakrosky, poznávání látek čichem, řezání dřeva ruční pilou a hledání pokladu podle stopařských značek. Skupina děvčat dokonce zkusila rýžovat zlato v nedaleké Chomutovce.
Mezitím intenzívní vůně guláše přilákala všechny k polní kuchyni a v jednu hodinu byl oběd – pravý skautský buřtguláš. Byl výborný a bylo ho dost, takže zbylo i rodiče, kteří pozorovali své ratolesti zpovzdálí. Po obědě ještě pár her a pak se nachýlil čas tak, že bylo nutno odejít zpět k Povodí Ohře, kde měly děti sraz se svými rodiči.
Akce se celkově velmi zdařila, i když 25 dětí není příliš moc – jenže tady se zdá, že přišly děti, které opravdu mají zájem. Tak tedy budeme očekávat, kolik z nich přijde i do našich kluboven.

 

Úklid Bezručáku - 11.04.2015

Přes sto dobrovolníků vyrazilo v sobotu dopoledne do Bezručova údolí s pytli na odpadky.

„Kdo ještě potřebuje rukavice, pytel nebo nemá poukázku na buřt, přijďte sem ke mně," hlásí do megafonu Martin Šultys alias Mravenec.
Je devět hodin dopoledne a před správní budovu Povodí Ohře se sešly desítky lidí (celkem je jich napočítáno 109). Většinou jsou to junáci, kteří akci organizují – skauti, světlušky i vlčata. Ale přišlo i několik rodin s dětmi. I hodně malými dětmi. Výchova, jak má být!
Průvod se pak vydává na pochod údolím. Chumel lidí se postupně rozděluje. Někteří jdou po pravé části údolí, kde není cesta. Louky jsou ale hodně podmáčené, takže většina rodin se drží právě u cyklostezky. Někteří jdou pěšinou v lese. A jedna parta dokonce jela autem směrem k I. mlýnu, aby uklidila horní část údolí. Nepořádek cestou sbírají poctivě všichni. Děti, tátové i maminky. V pytlích končí většinou drobné odpadky. Nedopalky, kusy papírů, víčka od plastových lahví, sem tam skleněné střepy.
Rozhodně je toho méně než loni. Nebo se to jen zdá? „Nezdá," ubezpečuje šéf místních junáků Zbyněk Nejezchleba alias Boiler. „Letos jsme nešli kolem garáží, protože místní si tam udělali brigádu a už nebylo tolik co uklízet. Ale i tak bylo údolí čistější." Zatímco rodiče se snaží dětem mezi sbíráním vajglů vysvětlovat, proč si příroda takovou pomoc zaslouží, caparti se povětšinou ptají po cíli (včetně pětiletého syna autora článku). Tam je totiž čekají oheň, buřty a lízátka. Lákavá tečka.
Úklid Bezručova údolí, kterého se účastní i veřejnost, pořádají chomutovští skauti nepřetržitě od roku 1999. Letos byla akce zároveň součástí projektu Ukliďme Česko.

Poznámka pod čarou: Třeba příště? Škoda, že se (podobně jako loni) na akci neukázal nějaký politik z vedení města. Oficiální podpora „městem" a pomoc technických služeb jsou fajn, ale byť i jen jedny ruce navíc by mi byly sympatičtější. Chápu, ti noví mají dost práce. Ale třeba očista města začíná u těch vajglů podél cyklostezky, ne u personálních čistech v městských organizacích…

Text i foto Josef Dušek alias Klíďa, šéfredaktor Chomutovského deníku

 

Kreativní sobota - 07.03.2015

V sobotu 7. března se uskutečnil již 3. ročník Kreativní soboty, kde jsme si v chomutovské skautské klubovně mohli vyzkoušet svou kreativní činnost.

Během dopoledne si mohli skauti, děti i rodiče vyzkoušet mnoho různých technik jako například enkaustiku (malování horkým voskem), kusudamu (japonské skládání papírových květin), práci s fimo hmotou, kdy si účastníci vyráběli šperky, korálkování, ubrouskovou techniku, výrobu zvířatek z ruliček od toaletního papíru, výrobu různých postaviček (filmoví hrdinové, zvířátka, symboly) z filcu, gumičkování, kreslení na krupici a jiné.
Během celého dopoledne bylo otevřeno 10 dílen, kterými prošlo 43 skautů, dětí a rodičů. Většina z nich si odnesla domů velmi vydařené výrobky. Tak zase za rok, sejdeme se a budeme tvořit 5. března 2016.

Tak aspoň pár fotek...

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2014

V pořadí již šestý ročník naší silvestrovské akce proběhl nad očekávání dobře. Po Vánocích začalo mrznout a napadlo i přibližně 10 cm sněhu. Přátelé bunkráci už den předem odházeli sníh na místě konání a očistilo místo, kde bude stát stan.

Na Silvestra ráno se u klubovny scházejí organizátoři, do Transportéru i Pikapu jsou naloženy potřebné věci a v devět hodin začíná stavba přímo na místě – vedle Řopíku. Díky zkušenému a sehranému kolektivu je brzo vztyčen hangár, sestavená kamínka také po chvíli začínají praskat a ohřívat vnitřní prostor stanu. Zatímco ve stanu probíhá příprava, vaří se čaj a víno, vedle se objevuje novinka – skauti postavili nový bílý hangárek, který bude sloužit pro příchozí k posezení. Bunkráci zase připravili sbírku na ušití repliky praporu 46. pěšího pluku, který byl historicky umístěn právě v Chomutově.
Vše šlape jak má, objevuje se dokonce pan Rada z Chomutovského deníku s úkolem udělat z akce fotoreportáž.
Letos jsme trošku posunuli čas zahájení akce – bylo to od 11:30 do 14:00, ale už před jedenáctou se objevovali první zájemci. Protože vše bylo připraveno, mohlo se záhy začít. Na ohništi plápolá oheň pro ty, kteří touží po opečeném vuřtu, v hangáru první návštěvníci popíjejí čaj a červený svařák. K dispozici byly i utopence a oblíbená pochutina – chleba se sádlem a cibulí.
A lidé stále proudí nahoru na Kočičák – celkově jsme napočítali 249 návštěvníků. Možná jich bylo i víc, asi se to nedalo úplně uhlídat. Nicméně i tak to je rekord – v roce 2011 to bylo přibližně 200, v ostatních letech výrazně méně. Svou roli určitě hrálo i krásné slunečné počasí, čerstvě napadlá nepříliš hluboká sněhová pokrývka – ale my si (snad právem) myslíme, že hlavním motivem bylo to, že Silvestrovský výšlap se dostal do povědomí občanů Chomutova a že se jim na Kočičáku u nás líbí!
A skutečně se bylo co otáčet. Už v půl jedné byl vyslán rychlý posel dokoupit víno a vuřty, ale i tak jsme si před půl druhou připadali jako u snědeného krámu. Nezbylo vůbec nic mimo suchého chleba, hořčice, pár plátků citronů, pár deka krájené cibule a na dně hrnce trošku čaje, kterého jsme uvařili 40 litrů! Ale jsme rádi, že lidé přišli a příští rok se předzásobíme více.
Dík patří i Chomutovskému deníku, který uveřejnil 2.1.2015 krásnou fotogalerii, samozřejmě všem dospělým, kteří se na organizování akce podíleli (skautům i bunkrákům), ale hlavně těm, kteří nahoru na Kočičák vyšlápli a téhle víceméně recesistické akci dali přednost před ležením na gauči a pojídáním chlebíčků!
A proto dáváme výzvu – přijďte zase na Silvestra 2015 na Kočičák, vezměte své známé, ať společně překonáme letošní rekord v návštěvnosti.

 

Štědroranní vycházka - 24.12.2014

Tahle zima byla nějak podivná – stále teplo, skoro žádné mrazy a vůbec žádný sníh. Přesto jsme se ale vydali stejně jako každý rok na Štědroranní procházku do Bezručova údolí.
Tato naše hezká tradice se konala už po pětadvacáté – takže trvá přesně čtvrt století! Což je poměrně úctyhodné.

Po srazu u Povodí Ohře vychází skupina cca 60 lidí údolím podél zahrádek, pak se vracejí na louku a po druhém břehu Chomutovky jdou lesem vzhůru k oblíbenému krmelci. Tam, účastníci zanechávají tradiční porci suchého chleba a pár mrkví či jablek pro zvířátka – aby i ony měli Štědrý den.
Poté zpět k Chomutove a po cyklostezce k našim smrčkům na začátku údolí. I když teploměr ukazoval pár stupňů nad nulou, Bezručákem se proháněl ledový vichr a všichni pěkně promrzli. Naštěstí chůze trošku zahřála. U smrčků zavelel Boiler ozdobit stromky. Letos jsme poprvé vynechali barevné ozdoby, věšely se jen ty z přírodního materiálu, jablka, mrkve a pomeranče. Jen pár řetězů bylo lesklých a barevných…
Poté se děti shromáždily u stromků a po cestě se majestátně přikolébalo Junžíškovo vozidlo. Zajelo do louky, otevřely se zadní dvířka mikrobusu – a tam majestátně trůnil na červeném křesle Junžíšek. Udiveně pohledl na shromáždění a tázal se, co tu všichni chtějí. Samozřejmě sborovou odpovědí byla „nadílka“.
Po chvíli se nechal obměkčit, řekl že nějaká nadílka by byla k mání a prohlásil, že když není sníh a nemrzne, přeje si před nadílkou od dětí zazpívat koledu a rozdělat oheň, na kterém si opeče buřt. Pak že se uvidí…
Vzápětí posílá přítomné hledat v okolní přírodě buřt, vidlici na opečení, suché dřevo a polní lopatky na ohniště. I když organizátoři mysleli, že tato část se trošku zadrhne a zpomalí, opak byl pravdou. Za pomoci rodičů a dospělých skautů je za chvíli vše nalezeno, ohniště postaveno a dokonce brzo praská i oheň, na kterém se škvaří vuřt. Poté je slyšet i nějaké koledy. Junžíšek byl uspokojen – jen z vuřtu mu zbyl jen kousíček – zbytek mu okousali pomocníci. Tak aspoň olizoval vidlici.
Z auta je přinesena obvyklá okovaná bedna s dárky a začala nadílka. Největší dárek obdržel třetí oddíl – velkou stavebnici Merkur. Ale dostalo se na každého – byť to byla jen nějaká malá sladkost.
Následuje skautský tradiční gillwelský kruh. kde šéf střediska připomíná čtvrt století akce a poté přání krásných Vánoc a Nového roku. Na závěr všichni zpívají skautskou hymnu, a po úklidu místa se jde zpět k Povodí a vstříc užívání dalších Vánoc.

 

Noční výsadek 2014 - 11.10.2014

V roce 2014 získal výsadek nejméně 2 primáty. Tím prvním byla rychlost přihlašování – přihlášky byly dány do oběhu 9.září, nicméně už 16. září musel být vyhlášen stop stav s počtem 138 přihlášených.

A to původně bylo řečeno, že může jet jen 100 účastníků – nocovali jsme ve škole v Kovářské, kde je trošku menší tělocvična a měli jsme obavy, abychom se vešli. Nakonec se ale místo našlo pro každého, ve skutečnosti bylo 125 lidí plus čtyři vysazovací důstojníci plus řidiči. Spalo nás ale jen 116, neboť někdo se vrátil hned domů, někdo spal u známých v Kovářské a řidiči autobusů odjeli na noc do Chomutova.
Druhým primátem byl počet vozidel – tentokrát jely čtyři autobusy! Tedy přesněji řečeno, tři Karosy a mikrobus Volkswagen. Ne že by se všichni nevešli do Karos, jen v jednom místě na křižovatce mezi Volyní a Třebíškou by nebyl schopen autobus odbočit doprava, takže jedna skupina byla vezena mikrobusem z protisměru.
Start proběhl jako vždy hladce díky práci schopných vysazovacích důstojníků a ve čtvrt na devět byla už všechna výsadková vozidla v terénu. Počasí odpoledne vypadalo zcela ošklivě výsadkově – asi od čtyř hodil lilo a lilo – a to docela hodně. Těsně po osmé večer ale déšť přestal, kolem desáté se dokonce mraky roztrhaly natolik, že svítily hvězdy a měsíc osvětloval krajinu jako reflektor. Čili pravé výsadkové počasí to opět nebylo...
Výjimkou oproti předchozím létům byl doporučený postup jen po silnicích, skupiny měly být osvětlené a děti si mohly nahlas povídat – tedy víceméně odkrytý přesun. To vše na doporučení správy lesů, vod a strání vzhledem k probíhající jelení říji v Krušných horách a z toho vyplývajícímu nebezpečí.
Cestou výsadkáře ohrožovala „Zelená smrt“ – osádka bílého Transportéru, vybavená majákem, sirénou a světlomety odchytávala skupiny vskutku svědomitě. I když je pravda, že díky postupu po silnicích měla svou úlohu značně jednodušší. Všech 15 výsadkových skupin se muselo dostat do bodu označeném na mapě, kde rozbili své ležení vojáci z 46. pěšího pluku z Chomutova (představovali je členové Muzea československého opevnění z Kočičáku), kteří se přenesli do roku 1938 a hlídali blízkou německou hranici proti vpádu henleinovských tlup do vnitrozemí. Každá skupina byla nejprve prověřena, zda se nejedná o nacistické špehy, potom dostala úkol – vesměs se jednalo o otázky z československé historie, po jeho splnění se děti dozvěděly, kam mají jít dále – tedy do cíle v Kovářské.
To už bylo kousek – přibližně 2 km. Tam očekávali výsadkoví důstojníci příchod jednotlivých skupin a každý si mohl dát horký čaj.
První skupina byla v cíli už v 0:42, poslední se objevila ve 4:05.
Zajímavé je, že ačkoliv byli účastníci cestou znaveni, po příchodu do tělocvičny zázračně obživli a na spánek ani nepomysleli. Příkladem budiž nejmenované chomutovské vlče (známé tím, že není zvyklé takhle chodit), které bylo z půli cesty do cíle doslova přivedeno za ruku. V tělocvičně pak patřilo k nejživějším…
Zajímavou podrobností z cesty je příhoda, kdy během přesunu po silnici kolem Přísečnické přehrady u jedné ze skupin zastavilo auto se dvěma dámami, které v domnění, že se dětem něco stalo, nabídly svou pomoc! I to je hezké a zatím v historii výsadků ojedinělé…
Ráno se všichni probudili do prosluněného dne. K snídani byly jako vždy párky, kdo je nemá rád, měl smůlu. Ale šly dobře na odbyt.
Poté balení, úklid školy – a tentokrát se výjimečně nejelo hned domů, ale výsadkáři navštívili Muzeum bitvy v Podkrušnohoří, které je umístěno právě v Kovářské a obsahuje množství zajímavých věcí a fragmentů letadel z 2. světové války.
Do muzea se chodilo po skupinách, takže odjezd nebyl hromadný, ale autobusy odjížděly postupně tak, jak se jednotlivé tlupy vracely z prohlídky. Ale krátce před polednem byl v místě startu i poslední autobus, aby vyložil svůj unavený náklad.
Co na závěr? Vše dopadlo dobře, výsadek se opět podařil beze ztrát, jen pro dvě litvínovské skautky muselo zajet asistenční vozidlo – při skrývání se před Zelenou smrtí skočily do příkopu plného vody a byly celé promáčené…

 

Krušnohorské šlápoty - 20.09.2014

Letošní sedmý ročník Krušnohorských šlápot, prošel severní částí Krušnohoří.

Dálkový pochod pořádalo skautské středisko Český lev Chomutov. Akci navštívilo 86 účastníků a 7 pejsků, pochodníci využili možnost projít si se skauty krásnou podzimní přírodu, bohužel letos nepřálo počasí a tak odpolední část pochodu propršela. Ovšem i přes nepřízeň počasí, pochod dokončilo 83 účastníků, za což jim náleží poklona.
Jako obvykle byly připraveny 3 různé délky tras a tak si každý mohl vybrat přesně tu svou, na pochodníky čekaly trasy o délce 13, 17 a 22 km.
Během pochodu návštěvníci mohli navštívit, například vodní díla Křimov a Kamenička, Bezručovo údolí vyhlášené pro své přírodní a krajinné hodnoty za přírodní park a památku, poutní kostel v obci Květnov, 400 let starou památnou lípu u Šerchova nebo pozůstatky prvorepublikového vojenského opevnění včetně muzea Na Kočičáku.
Na trase pochodu na pochodníky čekala kontrolní stanoviště, kde každý dostal razítko do svého startovního lístku, na kontrolách byla zdarma již dávno zapomenutá pochoutka – chleba se sádlem a s cibulí, o ten byl opravdový zájem a byl rozebrán do posledního kousíčku.
Před cílem jak je již zvykem, bylo připraveno ohniště, kde byla možnost se posilnit drobným občerstvením a opéct si vuřt. Pak už každého čekal návrat do cíle, kde si mohl vychutnat radost z absolvovaného pochodu, diplom, bramborovou polévku a někteří i věcnou cenu – tedy pokud byl jejich slosovací lístek vylosován. Hlavní cenou byl spací pytel zn. Condor, který získal Jan Kovács z Chomutova.
Poděkování patří tiskárně Akord za věcné dary a firmě K. P. Z. Chomutov za věnování hlavní ceny, tedy spacího pytle.
Díky patří i všem organizátorům a Vám občanům za zájem. Děkujeme.

 

První výprava (nejen) pro letošní nováčky - 13.09.2014

V sobotu 13.9. 2014 proběhla zahajovací skautská výprava pro nováčky – vlčata, která doplnila stavy 3. a 5. oddílu. Výpravu jsme organizovali, abychom zjistili, zda nováčci zvládnou naše nároky a zároveň, aby kluci na vlastní kůži vyzkoušeli, co je čeká.

Protože konec týdne byl silně deštivý a v pátek prakticky pršet nepřestalo, měli jsme velké obavy, zda akci dokážeme zdárně realizovat. V sobotu naštěstí nepršelo a během dne se objevilo i slunce.
Sraz účastníků byl v Jirkově u Tesca, přišla většina přijímaných nováčků a co bylo potěšující, i jejich rodiče, kteří tak mohli z povzdálí pozorovat naše společné úsilí. Celkem nás bylo 44, jedna maminka výpravu absolvovala i kočárkem, což bylo v některých partiích docela hrdinské.
Šli jsme Telšským údolím na hráz Jirkovské přehrady, pak po jejím břehu až na konec, kde jsme odbočili vpravo a vystoupali na Havraní údolí. Zde již připravili starší skauti oheň a mohla začít příprava oběda. Každý sám si pokrájel svou bramboru i špekáček, vše bylo posléze vhozeno do dvou velkých kotlů a mícháno, až z toho vznikl dobrý buřtguláš.
Cestou tam i přímo na místě hráli kluci nejrůznější skautské hry. Kolem půl čtvrté se vydáváme na zpáteční cestu – samozřejmě jinudy – vystoupáme k Jindřišské a pak po žluté značce dolů do Jirkova. Kolem půl šesté jsme opět u Tesca a předáváme děti rodičům.
Doufejme, že se nováčkům výprava líbila a neodradila je od další účasti – ony některé kopce byly pěkně namáhavé.

 

Listopadová jednodenní výprava - 23.11.2013

Sedm minut před časem srazu byli před klubovnou jen 4 kluci, ba ani šéf oddílu se dosud nedostavil. Ale v půl deváté vypukla smršť a rázem tu máme 22 dětí (9 červená šestka, 9 zelená a 4 Salamandři). A tři minuty po půl doráží i šéf se svou chotí a Boilerovi s Koumákem padá kámen ze srdce – konečně tu bude někdo velet!

Tentokrát nemusíme spěchat na žádný vlak ani autobus – jdeme jen a jen pěšky, takže od klubovny odcházíme až v 8:55. Nahoru do kopce ke Spessartu, přejít Blatenskou, nahoru k lesu a podél něj nad bývalými sady nad Březeneckou. Po 25 minutách v bývalém lomu první krátký odpočinek. Starej Koumák vzpomíná, jak tu v mládí s klukama rejdili po skalách, Boiler zase, jak tu v devadesátém občas dělali schůzky. Místo je ovšem teď výrazně hnusnější a nepoužitelné.
Jdeme dál po koňské červené značce, kousek za vodojemem se stačíme vlevo na louku. Míjíme obývák bezdomovců a na konci louky první akce – zdravotnický výcvik: 4 skauti mají vymknutý kotník a zlomené předloktí, 4 skupiny vlčat se je pokoušejí ošetřit a odtransportovat na dané místo. Vše bedlivě sledují a následně hodnotí Najča s Kailem, kteří se nedávno vrátili ze záchranářské lesní školy.
Boiler ukazuje na protější kopec (docela velký), že tam musíme dojít. Většina lidí protestuje, ale jdeme tam. Cestou potkáváme několik řopíků vz. 36, vesměs mají zabudované komíny a jsou obývány houmelesáky. Krosem jdeme do Starého Březence, procházíme částí vsi a odbočujeme vlevo do toho velkého kopce. Asi po kilometru další pauza a na louce v závětří hrajeme na sfingy.
Pak pokračujeme dál skoro na vrchol kopce, kde na louce u lesa vyrábíme ve vyhrabaném dolíku po divočácích ohniště. Salamandři poměrně rychle a slušně rozdělávají oheň (Šaman to zvládnul 1 sirkou) a tak nezbývá, než si opéct a sníst připravené buřtové špízy. Celkově to zabralo asi 2 hodiny.

Následuje běhací hra „Loupeživí rytíři“, kdy bylo nutno nalézt spoustu uloupených věcí – ovce, prasata, peníze, obilí slepice a osvobodit zajaté a zavlečené ženy. Ze všech komodit měly největší úspěch právě ty ženy – resp. hlavně jejich obrázky v plavkách, se kterými se i po skončení hry vesele šmelilo.

Čas se nachýlil k půl čtvrté, kdy po dokonalém zahlazení stop táboření vyrážíme dál směr Jirkov – povětšinou cestou necestou. Cestou objevujeme kdysi krásný plácek v Telšském údolí (kde i náš oddíl v roce 1990 organizoval první slib po 20 letech), nyní plný nepořádku, chýší bezdomovců a lahví. Boiler to skoro nemohl poznat (nebyl tam od rou 1991), ale Kail a podobnost terénu potvrdili, že je to opravdu ono druhdy skoro kouzelné místo... Vyšlo naprosto úžasné slunečné počasí a přes poledne bylo i velmi teplo – kolem 7 – 8 stupňů, což je na podzimní výpravu víc než slušné. I účast byla výborná (u vlčat) – jen ti Salamandři si to pokazili.

 

VI. ročník Krušnohorských šlápot - 21.09.2013

Pochod Krušnohorské šlápoty proběhl již po šesté, trasy vedly západně od Chomutova.

Letošní šestý ročník pochodu Krušnohorské šlápoty, pořádali jako již tradičně skauti z chomutovského střediska Český lev.
V sobotu 21.09.13 bylo vše připraveno, oproti loňským zkušenostem jsme raději přidali ještě jeden autobus, který dopravoval účastníky na start pochodu, aby měl každý dostatek prostoru.
Bohužel jediné co jsme zařídit nemohli, bylo počasí, to bohužel nevyšlo tak jak jsme si přáli, bylo zataženo a místy i pršelo, přesto se pochodu zúčastnilo 108 lidí.
Na účastníky čekaly 3 různě dlouhé trasy, mohli si vybrat z 12, 18 a 23 km, letos byl největší zájem o trasu 12 km, tuto si vybralo 78 účastníků. Na osmnáctku šlo jen 9 lidí a 23 km trasu si vybralo 21 pochodníků.
Pejsků bylo 6, nejmladší účastník byl ročník 2008 a nejstarší 1938, nejvzdálenější účastník byl z Kadaně.
Jak jsme psali výše, počasí nám letos moc nepřálo, bylo zataženo s mrholením, na druhou stranu nefoukal vítr a bylo pěkných 15 °C, což je na pochod ideální. Letos šlápoty vedly západně od Chomutova – bylo možno navštívit například malebné údolí Prunéřovského potoka vyhlášeného za přírodní park, památné smrky a lípu, hrad Hasištejn, rozhlednu na Skřivánčím vrchu u Málkova nebo pozůstatky prvorepublikového vojenského opevnění.
Na trase byly 3 kontrolní stanoviště, kde bylo připraveno malé občerstvení, káva, limo a samozřejmě nemohl chybět již tradiční chleba se sádlem a cibulí, který byl letos úplně vyprodán.
V Černovicích byl připraven oheň, kde si pochodníci mohli odpočinout a opéct si vuřt. Poté už je čekala asi hodinka cesty do cíle, kde na ně čekala vynikající bramboračka, čaj, diplom a některé i věcná cena, protože všechny lístky byly slosovány a pro účastníky bylo připraveno 90 cen, kdy hlavní cena byl spací pytel, který vyhrál 12 letý Karel Janeček z Chomutova.
Poděkování patří lékárně u Okřídleného býka za finanční podporu, tiskárně Akord za věcné dary a firmě K.P.Z. Chomutov za věnování hlavní ceny, tedy spacího pytle. V neposlední řadě i statutárnímu městu Chomutov.
Dík patří i všem organizátorům a Vám občanům za velký zájem. Děkujeme.

 

Skauti na Chomutovských slavnostech - 27.04.2013

Po loňské premiéře se letos naše skautské středisko opět účastnilo na základě objednávky magistrátu města Chomutovských slavností.

Dostali jsme přidělený prostor v městském parku poblíž hudebního pavilonu a na něm jsme se celou sobotu 27.4. i neděli 28.4. prezentovali. Na trávníku mezi stromy jsme postavili pět skautských podsadových stanů – dva z nich sloužily jako sklad, zbývající tři byly přístupné a ukazovaly příchozím dětem, jak se na táboře bydlí. Minitábor byl doplněn bílým stanem – hangárem, v němž mohli návštěvníci řadu fotografií z posledních let naší činnosti.
Před stany byl situován start, kde každý zájemce dostal průvodku, za stany se pak vešlo celkem osm stanovišť s jednotlivými disciplínami, které si děti postupně procházely a na nichž plnily různé úkoly. Za splnění každého dostaly razítko do průvodky, až byla průvodka plná, šlo se zpět na start pro diplom a odměnu – tou byla mimo sladkostí placka s logem našeho skautského střediska „Český lev“.
A jaké se plnily úkoly? Všechny byly trošku jiné, než to obvykle na dětských soutěžích bývá: na uzlování zavázat aspoň jeden správný uzlík, na hmatovce poslepu poznat, co je ukryto v pytli; po sluchu rozpoznat, co ukrývá obal od kindervajíčka když s ním zatřepeme u ucha, oblíbená skautská disciplína je zatloukání hřebíků (a že to dalo hodně práce!). Střelba lukem na terč lákala i ty starší až dospělé. Také přelezení přes vodorovně nataženou pavoučí síť bylo zábavné, provazochodectví po slackline patřilo k těm náročnějším.
U všech úkolů asistovaly, pomáhaly a vysvětlovaly také děti – skauti, skautky, vlčata a světlušky, dospělí na ně jen dohlíželi nebo zajišťovali bezpečnost.
V sobotu se o chod tábora staralo 45 skautů ve věku od 8 do 61 let, v neděli jich bylo 37. Přestože byla velká zima, zájem o náš tábor byl nečekaně velký – úkoly u nás plnilo v průběhu obou dnů 600 dětí.
Akce měla určitě velký úspěch a můžeme klidně říct, že byla pro nás skauty přínosnější než dřívější bambiriády.

 

Zájezd ZOO Dvůr Králové, Kuks, Jaroměř - 13.04.2013


Warning: getimagesize() [function.getimagesize]: Unable to access img_vlc/zaj_1307_2599_medium.jpg in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45

Warning: getimagesize(img_vlc/zaj_1307_2599_medium.jpg) [function.getimagesize]: failed to open stream: No such file or directory in /srv2/www/junak-chomutov.cz/subdomains/vlcata/vypr_minule.php on line 45
A jak zájezd nakonec dopadl?

Nekončící zima přinesla obavy, jaké bude na prohlídku ZOO počasí. Naštěstí to dopadlo celkem dobře, nepočítáme-li sobotní prudký vítr, občasné přepršky průtržovitého charakteru, kroupy nebo bouřku. Naštěstí vše krátkodobé a dalo se před tím schovat v nejbližším pavilonu.
V sobotním slunném ránu odjíždí těsně po osmé od klubovny autobus. Jen 2 sedačky v něm byly volné – ráno totiž ochořel Šaman – ta druhá byla volná jen díky tomu, že autobus měl 46 míst místo předpokládaných 45. Zájezd se tedy bohatě naplnil, i když probíhaly různé šachy a rošády typu Medvěd, Kačer, Bobr, Krtek a pod.
Kousek za Prahou zastavujeme na dálničním odpočívadle. Svačíme a využíváme místní WC. Slunce sice svítí naplno, ale silný západní vítr činí pobyt venku dost nepříjemným.
Po půlhodině pokračujeme dále na Hradec a Jaroměř. Těsně před dvanáctou parkuje autobus v areálu střední školy informatiky ve Dvoře Králové. Jdeme se ubytovat – Šíro s Trpa a Vojtou do přepychového apartmá – ostatní na turistickou ubytovnu. I ta byla na naše poměry přepychová – kdypak spali naposled skauti v peřinách? Topení topilo, WC, kuchyňky,sprchy s teplou vodou a občas i televize – co bychom si mohli víc přát. Dopřáváme si oběd z vlastních zásob a následuje přesun do ZOO. Byl to kousek, ale zrovna přišel pěkný slejvák, takže jsme lehce navlhli. Naštěstí nás již vyhlížel ředitel dr. Rabas a pustil nás brankou přímo do galerie Z. Buriana, abychom příliš nezmokli.
Po prohlídce galerie a nákupu „nezbytných“ suvenýrů procházíme dinosaury, pavilon ptáků a šelem. Pak jsme jako první vpuštěni coby prezentační objekt na úplně nové dětské hřiště, za asistence rozhlasu a tisku probíhá focení a rozhovory. Třešničkou na dortu byla návštěva ve stáji žiraf, které mohly děti osobně nakrmit k tomu účelu sehenanými větvemi s listím. Byly krásné a roztomilé.
Závěrečným dárkem vedení ZOO byla projížďka vláčkem po celém parku. Safari bus ještě bohužel nebyl v provozu – až za 14 dní.
Poté se účastníci zájezdu rozdělují do skupinek, které individuálně šmejdí po ZOO – k hrošíkům, na vodní světy, ke slonům – až na závěr sklidili největší zájem dovádějící lemuři – a vlčata (nejen) na dětském hřišti!
Vydrželi jsme tam do tři čtvrti na šest, pak kráčíme tpět k internátu na večeři. Smutně jsme očekávali na školní jídelnu obvyklé UHO, překvapením bylo velmi chutné maso s neméně chutnou omáčkou a rýží nebo knedlíkem. A bylo toho opravdu hodně.
Po večeři jdeme do ubytovny, hrají se různé hry a v deset hodin je vyhlášena večerka. Kupodivu – kluci byli skoro vzorní, zato holky dělaly docela kravál a moc neposlouchaly. Ach jo...
Během noci opět nezklamal Kačer – věrný své tradici rušil už v šest ráno a svítil.
Budíček ve v 7:45, následuje úklid a balení – to bylo někdy docela komické (nebo spíš k pláči). Tohle proti očekávání zvládly holky v limitu (jen Maruška si nestihla vyčistit zoubky) – zato některá vlčata – to byl opravdový nápor na nervy. Takže na snídani přicházíme nepatrně zpožděni, a opět nás čeká překvapení – místo očekávané pomazánky nebo párku – švédský stůl! Neustále doplňovaný. Trávíme u snídaně příjemnou hodinku. Vskutku, za jídlo zaslouží škola pochvalu.
O půl desáté přejíždíme do Kuksu. Autobus zůstává na kraji vsi, další kilometr musíme pěšky. Hospital byl vcelku zajímavý – kupodivu se i děti vydatně vyptávaly průvodce – ale byla v něm příšerní zima. Strávili jsme v ní více než hodinu, takže výstup na sluníčko byl oprvdu příjemný. Následují nezbytné nákupy suvenýrů, nápojový automat byl také v obležení, tak tak jsem si ukořistil kafe.
Šíro objevil minimuzeum dopravním prostředků a tak se tam se zájemci vydává. Prý to stálo za to. Pak již přesun na parkoviště a ve 12:40 vyjíždíme do Jaroměře. Na první pokus nalézáme nádraží a jdeme do železničního muzea. Tady trávíme mezi mašinkami další skoro hodinku – opět za vydatných dotazů obecenstva.
V Jaroměři zastavujeme ještě u pumpy, abychom dokoupili něco k jídlu. Krátce před třetí vyrážíme prosluněným odpolednem k Hradci Králové a dále na Prahu. Do Chomutova přijíždíme jen o sedm později, než bylo naplánováno.
Akce to byla celkem vydařená, takže možná budeme uvyžovat příští rok o jejím opakování – samozřejmě někam jinam.

 

Výprava do Kryštofek - 16.02.2013

Tentokrát byla účast na výpravě trošku lepší – na místě srazu na hlavním nádraží bylo 17 kluků.

Nakládáme spacáky a další potřeby do vozíku i auta, kluci pak nasedají do motoráku směr Vejprty, kterým pojedou až do Rusové.
Skautské fávo s Boilerem a Petrem zatím míří mírným sněžením do hor. Do Kryštofových Hamrů dojeli dobře, kousek za vesnicí však leželo několik stromů přes cestu – bylo nutné se buď prořezat, nebo všechno odnosit do asi 800 metrů vzdáleného srubu. Zvítězilo prořezání. A tak kolem půl desáté už v peci vesele praská oheň a teplota hodinu od hodiny vzrůstá.
Kluci pod vedením Kaila a Najči šťastně dojeli vejprtským pacifikem do Rusové, kde začali hledat cestu. Pátráním byl pověřen Bobr, který v prvním hnutí mysli chtěl zamířit zpět na východ, po chvíli se ale chytil a vcelku správně nasměroval výpravu do správných míst. Jen přitom nechal zcela zničit svěřenou mapu, takže se musí postarat o náhradu.
Přibližně ve čtvrt na dvě doráží expedice na základnu – tábořiště kadaňských skautů kousek za Kryštofovými Hamry asi 3 km pod přehradní hrází Přísečnice. Zde stojí jakýsi srub (v létě slouží jako táborová kuchyň), kde se dá ve skromných podmínkách (ale v teple) přespat i v zimě. Na tekoucí vodu, sprchu nebo splachovací záchod je ovšem nutno zapomenout.
Po příchodu následuje ubytování v podkroví srubu – pěkně jeden vedle druhého, aby se všichni vešli. Mezitím je hotový oběd (rajská polévka, bramborová kaše s párkem, zvaná kašpárek). Po obědě měl být chvíli polední klid, ale kluci zjevně ani po 11 km chůze nechtějí být v klidu. Takže ven a stavět ze sněhu umělecká díla – nejvíce se asi povedl sněhový obelisk, ale zase jej stavěli ti nejstarší. Dále byla možnost i bobovat, ale zvítězila koulovačka. Ostatně, sněhu jsme moc letos neužili, tak ať se kluci vyřádí.
Mezitím ubývá světla a blíží se večeře – bramborové šišky se strouhankou či mákem. Ty doslova mizely před očima, někteří si dali i tři porce. Až jsme přemýšleli, zda dostávají doma najíst…
Pochod z Rusové a odpolední radovánky na sněhu zjevně poněkud přispěly k únavě, takže místo plánovaných večerních dvou her zůstáváme v chatě. Někteří hrají Česko, jiní improvizují Dračí doupě. Ke druhé večeři je chleba s paštikovou pomazánkou. V deset jdou spát vlčata, skauti je následují za půl hodiny. V noci bylo hezky teplo a proběhla by dobře, nebýt mamlasů jako Kačer. Který se v pět ráno probudil, začal svítit baterkou a bylo po klidu. Skauti ho začali okřikovat a tím vzbudili zbytek. Příště na výpravě patrně Kačer dostane večer rohypnol.
K snídani se snědlo 6 velkých vánoček. Pak se štípalo dříví a ve zbytku dopoledne byli kluci rozděleni do dvou skupin a stavěli sněhové záhraby. V neděli také už došlo za zlobení k udělování „černých známek“ (černá kartička, udělovaná za zvláště „zavrženíhodné“ chování na výpravách). Přeborníkem v této disciplíně se stal Uliťák, který obdržel hned dvě. Inu, poslouchat se musí…
K obědu byly tradiční špagety a po něm se dáváme pomalu do úklidu, balení a hledání poztrácených věcí (a že jich bylo hodně). Ve dvě hodiny rodiče odvážejí Bizona a A Honzu, zbytek setrvává déle – autobus jede až po půl páté.
Po čtvrté hodině opouští Kryštofky auto s bagáží, ve čtvrt na pět i zbytek, který jde do vesnice na autobus. Ten přijel naštěstí velký, jinak bychom se do něj nevešli.
Úplný konec je na zastávce u školy na Kadaňské, kde si děti i bágly (konečně) přebírají odpočatí rodiče. Jen Veverčáka jsme museli odvézt na autobusák, maminka nevěděla o změně místa příjezdu. Z toho plyne poučení – rodiče, koukejte na internet!

 

Lednová výprava za Pravdou - 19.01.2013

Sobota, krátce před tři čtvrtě na osm. Teplota je mezi pěti a šesti stupni pod nulou, zataženo, čerstvý větřík. Dlouho to vypadá, že zůstaneme sami, pak je v čekárně objeven Krtek a vzápětí se nahrne i pár dalších. Není to bůhví jak veliký počet, ale stačí na to, abychom jeli. Celkem 12 kluků. Výjimečně bodují skauti, kterých je celých 7 kusů, vlčata jsou ostudy, neboť je jich z obou šestek jen pět. Z červené tři kluci, ze zelené dokonce jenom dva.

To je prostě hrozná ostuda a budeme s tím muset něco udělat – asi promluvíme rodičům do duše. Takhle to postrádá smysl – připravíme akci, obětujeme volný čas – a ti, pro které to chystáme, pak zůstanou za pecí doma, možná jen pro těch pár stupňů mrazu...
Koumákovo maminka přiváží dvě bedýnky s polínky, rozdělujeme je podle klíče: po dvou kusech vlčata, po čtyřech skauti a dospělí, co se jim vejde. Otec Pavel se divil, proč taháme dříví do lesa – ale na Pravdě po pravdě nelze nalézt kousek suchého dříví na oheň – jsou tam většinou jen listnaté stromy. Těch pár smrků a modřínů má větve moc vysoko.
Pak se už nasoukáme do předního vozu regionovy a vezeme se něco přes hodinu. Cesta uběhla bez excesů, jen vlakový záchod byl vítanou atrakcí – třeba Koumák byl během jízdy čtyřikrát. Tvrdil sice, že moc pil a proto potřebuje, ve skutečnosti bylo hlavním důvodem tlačítky ovládané bezbariérové WC, na kterém se postupně vystřídali nejspíš všichni kluci
Ve čtvrt na deset vystupujeme v Milostíně, Kail si převléká kalhoty, Bo nasazuje čapku ušanku a pak už vyrážíme po polní cestě do Kounova. Pětistupňový mráz celkem jde vydržet, horší je to ale na místech, kde fouká vítr (a to je skoro všude). Pocitově tak teplota klesá až někam k osmi stupňům i níže – podle intenzity větru.
V Kounově nacházíme žlutou značku a stále otevřeným terénem míříme k lesu, byly to celkem 3 km. V lese nacházíme kapli sv. Vojtěcha, poblíž je velké kruhové „krmítko na lidi“ a tak tu děláme první pauzu na odpočinek. Svačí se a tak. Klem je ještě studánka (v této době zapadaná), další malý přístřešek a pár stolů s lavicemi – vše zaváto 12 cm sněhu.
Po půl hodině jdeme dále. Nejdřív do kopce k hájovně Rovina, pak dlouho rovně a nakonec sešup k silnici. Tady se rozdělíme – Kail bere skauty dopředu, aby připravili oheň před příchodem pomalejších vlčat, a jdou nahoru na Pravdu po modré. Bo pak na poslední chvíli mění trasu a jdou s vlčaty ještě kus po silnici a nahoru po červené, kde není tak prudké stoupání.
Za chvíli se na ohništi, obklopeném lavicemi a stolem, líně rozhoří oheň (dřevo tu opravdu žádné nebylo), Kail mocně fouká a zdá, že to už nezhasne, i když bříza moc ochotně nehořela. O blízký strom byly opřené pruty na opékání, tak je kluci jen ohlazují a zeslabují, aby se daly použít na špízy. A pak už se opéká a jí – každý co si přinesl. Jen Gumídek si opéká maršmelouny, protože buřty sice má, ale nechutná mu to. Najíme se a kolem čtvrt na tři po úklidu odcházíme – oproti původně plánovaným Solopyskům, jdeme do bližších Domoušic, kde staví tentýž vlak, který potřebujeme. Na nádraží jsme ve 14:50 a máme strach, jak těch 50 minut na mrazu přežijeme. Naštěstí Domoušice jsou výjimka v síti ČD – nádraží je funkční a tak objevujeme vytopenou čekárnu, ve které přečkat byla už legrace.
Cesta domů byla delší, museli jsme s přestupem přes Most. V regionově se opět opakovalo procesí na záchod. V Mostě přelézáme do plzeňského rychlíku a krátce před půl šestou jsem zase doma v Chomutově.
Ušli jsem jen asi 8 km, ale bylo to ve sněhu a na mraze, takže to bylo dost namáhavé.

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2012

Konec roku 2012 byl prakticky bez sněhu, i teploty přes den šplhaly k 6 stupňům nad nulou.

Kolegové z Muzea československého opevnění z let 1936-1938 naváželi již dva dny předem na Kočičák vnitřní vybavení a výzbroj bunkru, aby se na Silvestra Řopík zaskvěl v plné kráse.
Také skauti nachystali vše potřebné večer před Silvestrem a tak 31.12. v děvět hodin začíná před školou odjezdové hemžení. Pick-up bunkráků i staré skautské fávo (přezdívané bojovák) s vlekem hravě odvážejí nahoru stoly, lavice, kastroly, centrálu a spoustu dalších nezbytných věcí včetně vojenského stanu – hangáru.
V 10 hodin je již stan postaven na správném místě poblíž Řopíku, jsou instalována polní kamínka, rozmisťovány stoly a připraveno ohniště na opékání buřtů. Po chvíli již vesele na obou místech praská oheň. Jen s kamny ve stanu byla potíž – sice hořela, ale nějak líně a pořádně kouřila dovnitř. Jen když se uzavřel popelník, kouření ustalo – jenže zase nebylo žádné teplo... Takže buď to hřálo, ale nedalo se dýchat, nebo byla zima, ale příjemný vzduch. Selhaly i všechny obvyklé pokusy o náhřátí komína. Teprve příchod Mravence způsobil radikální změnu – po rozebrání výměníku pod komínem jsme objevili, že se v něm uvolnila dvě kouřová kolena, která tam jsou umístěna v transportní poloze. Jejich odstranění zapůsobilo zázračně - konečně se topilo tak, jak mělo.
Počasí bylo celkem hezké, většinu času i slunečné – i když foukal dost studený vítr. První návštěvníci se objevili již po jedenácté hodině, což ale vůbec nevadilo – vše bylo již připraveno. Kolem poledne začal ten správný nápor – lidé se hrnuli ze všech stran a buřty i svařák šly na dračku. Tradiční boom zažívaly i oblíbené chleby se sádlem a cibulí. Také pokladnička konta Světluška ztěžkla vhazovanými mincemi – a zájem byl kupodivu i o nabízená světluščí tykadla.
Stejně jako v předchozích letech se nedal přesně spočítat počet návštěvníků výšlapu – lidské hemžení totiž chvílemi připomínalo Brownův pohyb molekul. Společně s kolegy z muzea jsme tedy učinili expertní odhad – 150 lidí! Věštění nebylo provedeno z kávy, ale z počtu vydaných pamětních listů a prodaných špekáčků.
Čtvrtý ročník výšlapu se zase vydařil, jsem rádi, že se pro řadu lidí stává tradicí a příštá rok se budeme zase těšit na shledanou.
Poděkování patří všem, kteří se na přípravě i půběhu akce podíleli – tedy skautským činovníkům, přátelům z Muzea a také statutárnímu městu Chomutov za finanční podporu akce.

 

Betlémský autobus - 23.12.2012

V neděli 23. prosince 2012 do Chomutova a Jirkova skauti opět přivezli Betlémské světlo.

Již tradičně putovalo světýlko historickým autobusem Škoda 706 RTO mosteckého DP,  letošní novinkou byl ale Betlémský trolejbus vypraveným Dopravním podnikem měst Chomutova a Jirkova a.s. Jednalo se o „vlajkovou loď“ chomutovské flotily – trolejbus Tr15 evidenčního čísla 008, který řídil pan Jindřich Petráček.

Oba dopravní prostředky zahájily svoji trasu v 15 hodin na jirkovském autobusovém nádraží, kde se jejich cesty rozdělily, aby mohly Betlémské světlo dopravit do všech koutů obou měst. Autobus jel přes Jiráskovu ulici a sídliště Na Borku v Jirkově, v Chomutově měl zastávky na Kundratické, v Havlíčkově ulici před školou, na autobusovém nádraží (tady se oba vozy opět setkaly) a končil tradičně na náměstí 1. máje. Trolejbus zajížděl v Jirkově do smyčky Horník, poté se vydal po trolejové linii do Chomutova – zastávky byly Písečná, ZS, Kamenná, Březenecká II. a autobusové nádraží. Odtud pokračoval okruhem přes Palackého, Vodní a Čelakovského do vozovny.
Historicky první trolejbus v České republice rozvážející Betlémské světlo přilákal pozornost rovněž dvou pražských skautů, kteří si nenechali ujít příležitost k tomuto nevšednímu zážitku a přijeli se na něj podívat. Betlémská tramvaj jezdí již léta v Praze i Brně, betlémský trolejbus jen a jen v Chomutově. Ostatně náš již tradiční historický betlémský autobus je patrně v republice také jediný.

Kromě výše uvedených dopravních prostředků si mohli lidé pro světlo přijít rovněž do skautských podsad na jirkovském autobusovém nádraží, u klubovny chomutovských skautů a na chomutovském náměstí.

I přesto, že celé odpoledne vytrvale pršelo, neodradilo počasí přibližně 80 lidí, kteří si nenechali ujít příležitost přinést do svého domova novodobý symbol klidu, míru a přátelství a zpříjemnit si tak Vánoční svátky. I přesto, že kvůli nepřízni počasí byla účast nižší než v předchozích letech, považujeme akci za velmi vydařenou.
Akce patří do projektu „Skauti občanům Chomutova“, podporovaného statutárním městem Chomutov, další podporu poskytly Severočeské doly a.s. Oceňujeme také spolupráci obou dopravních podniků – mosteckého i chomutovského, a děkujeme za pomoc Policii ČR.

 

Listopadová výprava s přespáním v klubovně - 09.11.2012

aaa

 

Vlčácká výprava do údolí Hutné - 06.10.2012

Tahle výprava byla jen pro vlčata. Přišla spousta nováčků - křest měli na pochodu - a tak se zorganizovala první výprava. Pro její trasu jsme vybrali místa, kde jsme dosud ještě nebyli, a kde také nevedou žádné turustické značky - údolí potoka Hutná, který pramení pod Křimovem.

 

V. ročník Krušnohorských šlápot - 15.09.2012

Nad Chomutovem již po páté prošly Krušnohorské šlápoty

Letos po páté pořádali skauti z chomutovského střediska Český lev pochod Krušnohorské šlápoty. V sobotu 15. 9. byly připraveny 3 různě dlouhé trasy, které účastníky provedly severozápadní části Krušnohoří. Po vyřízení potřebných formalit na startu vyjeli všichni autobusem do hor, kde byli vysazeni dle výběru své trasy.

Velice nás těší neustále narůstající zájem veřejnosti o náš pochod, neboť v roce 2008 jsme začínali s 35 účastníky, letos se sešlo rekordních 154 lidí. Tento počet lehce zkomplikoval dopravu, autobus byl zcela přeplněn. Za to se účastníkům omlouváme, ale opravdu se nedal předpokládat tak velký zájem. Příští rok přidáme ještě jeden autobus, aby byla i cesta s ním příjemná.

Co se týče tras, byly připraveny tři o délkách 23, 18 a 12 km. Nejhezčí trasa byla ta nejdelší - tedy 23 km a bylo to znát i na zájmu lidí. Nejdelší trasu si vybralo 62 lidí, na osmnáctku šlo jen 11 a na 12 km trasu vyrazilo nejvíce - 81. Psích turistů se sešlo 9, nejstarší účastník byl ročník 1933, nejmladší 2011 a nejvzdálenější turisté byli z Prahy. Ve skutečnosti ale pochod absolvovala ještě čtyřměsíční Veronika, která nebyla registrovaná na startu a celých 12 km jela v kočárku. Celkový počet lidí tedy byl v reálu 155.

Počasí mohlo být trošku teplejší, ale docela přálo, protože nepršelo. Bylo pěkných 15°C - na výšlap akorát. Letošní pochod byl situován na severozápadní stranu Krušnohoří, trasy šly přes Pohraničí- Menhartice-Novou Ves- Křimov-1.mlýn – Chomutov. Mohli jste tedy navštívit zaniklou obec Menhartice, kde vyvěrá několik pramenů, dále byly k vidění kaskádové Medvědí vodopády s výškou 5 a 6 metrů - ty rozhodně stály za návštěvu. Zajímavostí byla možnost navštívit betonovou přehradu Křimov z roku 1958 a dozvědět se něco o jejím účelu a historii - díky pracovníkům z Povodí Ohře, kteří tu pořádali den otevřených dveří. Tuto možnost využila většina z účastníků pochodu. Trasy dále pokračovaly k prvnímu mlýnu - zde byl připraven oheň a bylo možno se před cílem posilnit a opéct si vuřt. Poté už turisty čekala krátká cesta do cíle, kde dostali bramboračku, čaj a diplom, někteří i věcnou cenu – tedy pokud byl jejich slosovací lístek vylosován. Hlavní cenou byl spací pytel, který získala 6 letá Marie Tejmlová z Chomutova. Jako každý rok i letos byly na trasách připraveny 3 kontroly, na nich bylo možno zakoupit drobné občerstvení a tradiční zapomenutou pochoutku - chleba se sádlem a cibulí, o který byl letos opravdu obrovský zájem.

Poděkování patří lékárně u Okřídleného býka za finanční podporu, tiskárně Akord za věcné dary a firmě K.P.Z. Chomutov za věnování hlavní ceny, tedy spacího pytle. V neposlední řadě i statutárnímu městu Chomutov, protože pochod byl součástí projektu „Skauti občanům Chomutova“, podporovaného městem. Dík patří i všem organizátorům a Vám občanům za velký zájem. Děkujeme.

 

Výprava pod stany - 08.06.2012

aaa

 

Welká Májová Wejprava 2012 - 04.05.2012

Letošní Májovka se uskutečnila po dvouleté přestávce. Měli jsme políčeno na dotaci od krajského úřadu, ale neuspěli jsme, takže bylo nutno překopat celý rozpočet – hlavně co se týče dopravy a změnila se také některá jídla na finančně méně náročnou variantu.
Místo odvozu autobusem jsme nechali mimořádně zastavit rychlík v Mladoticích (o tom se dočtete zde) a zbytek došli pěšky. Přihlášeno bylo sice asi 107 lidí (což by bylo bývalo více než v roce 2009), ale jak to bývá, pár lidí odpadlo, takže celkový počet byl nakonec asi 99 lidí i s malým Vojtou Širokovic. I to byla slušná účast – sešla se tu střediska Chomutov (početně nejzastoupenější), Jirkov, Žatec, Klášterec – a kupodivu i poměrně slušně početná Kadaň v čele s Medvědem.

Přestože předpověď počasí byla dost odpuzující, nebylo to nakonec tak nejhorší. Koupat se sice nedalo, sluníčko bylo jen občas, ale déšť nás potrápil dohromady jen na pár hodin za celých 5 dní. Teplota kolísala mezi 12 – 16 stupni a to už se dalo vydržet.
Po příchodu na Oblátek už bylo poměrně pozdě něco dělat, dorazili jsme kolem půl deváté večer, takže jen ubytování a spánek. Bylo docela chladno, ale noc jsme přečkali celkem v pohodě.
Sobotní ráno začíná rozcvičkou, po ní snídáme vánočku s džemem či kakaovou pomazánkou. Následuje první společný nástup a vztyčení vlajky, pak už dostává slovo Markéta coby velitelka okresního kola Závodu vlčat a světlušek a celá sobota je věnována této akci. Starší děti buď pomáhají na stanovištích závodu, nebo hrají s Kailem hru na cizího turistu. K obědu byly klopsy v rajské omáčce s knedlíkem a moc všem chutnaly.
Závod končí v pozdním odpoledni. A je čas začít hrát připravenou hru „Návrat z planety Ketalbos“. Ta měla být původně jen pro mladší, kdežto starší si měli zažít klasickou orvávačku „Stavba transsibiřské magistrály“. Jenže jich bylo málo, takže magistrála se zakonzervovala do doby, než nějací starší dorostou a Ketalbos hráli všichni. Začalo se rozdělením do osmi herních skupin tak, aby všechny byly přibližně rovnocenné. Tak se v jedné skupině ocitly děti různého věku a z různých středisek. Názvy skupin tvořila písmena řecké abecedy: Alfa, Beta, Gama, Delta, Epsilon, Fí, Omega, Psí. Chvíli trvalo, než se zdařilo zajistit určitou věkovou vyváženost skupin a pak již přichází první úkol – každý ketalbosan si podle nákresu a instrukcí musel vyrobit galaktickou přílbu. Materiálem mu byly vázací drát, husí krk, žárovička a plochá baterie. Objímky bohužel nevyšly na každého, takže v jídelně Kail s Výrem zdatně pájeli dráty k žárovičkám – až se skoro upájeli.
Protože ještě nebyla tma a také nepršelo, byl vydán další úkol – z osmi krepových papírů slepit dva jakoby tankové pásy – to byla příprava na etapu vozidel Soplouchů. Tím skončila sobota.
Neděle byla zahájena vesele – k snídani byly prostřeny švédské stoly! Bylo na nich tolik jídla, že vydrželo i ke svačině, ba něco tam bylo i odpoledne. A pak je ostartována první soutěžní etapa – Kruťáci. Členové týmu si museli v Kyslíkové rokli naplnit své vaky životadárným plynem a donést je do tábora. Cestou na ně číhali Kruťáci s obrovskými drápy a vaky jim vesele protrhávali... Vyhrála Gama.
Oběd byl také gardový – chile con carne s tortillami a rajská polévka. Moc dobrý!
Po poledním klidu byl vydán pokyn ke stavbě harvesterů – strojů, které musejí pojmout celou posádku a jsou mimo dřeva a provázku tvořeny převážně silovými poli. Práci na nich přerušuje déšť, jako náhradní program pouštíme v jídelně skautský film „Na dobré stopě“ - bohužel pro většinu byl asi málo barevný a akční, neboť do konce vydrželo tak dvacet věrných. Déšť po svačině ustává a je čas dokončit harvestery.
Kolem 21 hodiny je už dost šero na další akci. Posádky nahazují motory svých harvesterů, nasedají a rozvěcují na nich čelní reflektory a poziční světla na svých přílbách. Poté se vydávají po vyznačené trase lesem na místo, kde dopadl meteorický roj. Místo je plné kousků energeticky velmi nabité hmoty – tzv. energitů. Na daný povel harvestery vyrážejí do prostoru a snaží se najít a sebrat co nejvíce těchto kousků. Sbírání je provázeno četnými kolizemi se stromy i mezi harvestery, ale pohled je to úžasný. Během dvaceti minut je prostor doslova vyluxován a osádky odjíždějí do tábory spočítat úlovky. Nejvíce – 33 kusů nasbírala Beta, celkem jich sebrali 179. Tím skončila neděle.
Pondělí jsme očekávali s napětím, neboť mělo být nejhorší počasí. Nakonec to ale dopadlo docela dobře. U snídaně jsme se posílili budapešťskou pomazánkou a pak už vzhůru do další etapy. Tou bylo vaření vajec natvrdo na vodě. Myšleno tak že si každá skupina musela z přírodních materiálů postavit ohniště, plovoucí na vlnách blízké říčky Střely, a na něm v ešusu uvařit vejce natvrdo, což měl potvrdit kontrolní řez. Vítězství si tentokrát odnesly dvě skupiny – Delta a Omega, podařilo se jim to za 12:06 minuty.
K obědu byla výborná čočková polévka a buřtguláš.
Protože po obědě vylezlo sluníčko a také vyschla tráva na louce, zkracujeme polední klid a zařazujeme operativně etapu „Vozidla Sopouchů“. Pásy již byly připraveny, nyní bylo nutno do nich „nastoupit“ a ujet co nejdelší vzdálenost. Zpočátku byl pohyb rozpačitý a pomalý, pak se Plouchy rozjely a vítěz – skupina Beta – překonal skoro 200 m. Pohled to byl nádherný, fotky taky.
Odpoledne nás čekala etapa zvaná „Zóna“ – ta byla vyznačena kousek od tábora, v ní byl sklad a ve skladu spousta zajímavých věcí, které bylo nutné po jedné „odlovit“ a odnést do tábora. To ale znesnadňovaly skupiny strážců se stříkacími pistolemi, likvidující hráče. Děti se při hře dost naběhaly, vyhrála skupina Psí. Podařilo se jí nevědomky ve skladu uzmout nejvýše hodnocený kousek zlata.
Do večeře byl zadán úkol postavit invazní plavidla flotily Šqorků a potáhnout je krepákem. Plavidla měla být následně střelbou zlikvidována. Za zmínku stojí i pondělní večeře – byly to buchtičky s krémem (byť byly z nedostatku jiného nahrazeny rozkrájenou vánočkou).
Po večeři ještě poslední úpravy plavidel, která pak byla přenesena za blízký val tak, aby nebyla vidět. Každá skupina si nasbírala 10 kamenů a úkol byl zlikvidovat zásahem co nejvíc nepřátelských lodí. Protože ale nebyly vidět, bylo nutno použít naslepo balistickou křivku. Výsledky hlásil pomocí polního telefonu řídící střelby, který jediný na plavidla viděl. Největší atrakcí etapy byly bezesporu právě ty polní telefony, pro většinu jedinců naprosto nepochopitelné. K čemu je tam ta klička? A kde se spouští internet?...
Čas nám ale začal moc utíkat, takže střelbu přerušujeme a zbývající skupiny odstřílí ráno. Následuje převlečení do krojů a nástup k táborovému ohni, který připravili Kaučuk s Grizzlym za pomoci volných dětí a který Bahno úspěšně zapálila vlastnoručně připravenou fakulí. U ohně příjemně překvapila kulturní vložka kadaňského střediska. Večerku jsme nevyhlašovali, každý šel spát jak chtěl.
A nastal poslední den. Rozcvičku pro celý tábor iniciativně vedly jirkovské skautky s Neonkou v čele a bylo to dost legrace. K snídani jsme dostali grónskou pomazánku, a pak hurá dokončit poslední etapu. Odházely poslední tři skupiny. Zvítězila skupina Beta se dvěma zásahy, další tři měly po jednou, zbytek nulu.
Pak už jen sečíst body – a ve hře zvítězila skupina Delta!
Zbytek dopoledne je věnován úklidu chatek i prostor, k poslednímu obědu jsou hamburgery. Mňam! Však také ani troška nezbyla…
Ve 13 hodin všichni odcházejí do Mladotic na rychlík…
A co na závěr? Byla to velmi vydařená akce, fakt moc fajn! Poděkování patří všem, kteří se zúčastnili, a ten kdo zbaběle nejel, může jen litovat!
Jídlo bylo spíš vynikající než velmi dobré a bylo ho hodně. Dík za to patří rotě týlového zabezpečení ve složení Kaučuk, Čáp, Výr, Grizzly, Septim – kterým dle možností pomáhalo duo M+M (obě Markéty), ale další skautky a rádkyně. Takže s pozdravem – „Nazdar mládenci! – příští rok znova!
Nevím jak vy, ale já bych jel…

 

Skauti na Chomutovském krušení - 21.04.2012

Letos poprvé jsme se na Chomutovských slavnostech (v tomto roce pod názvem Chomutovské krušení) objevili i my – skauti.

Co tomu předcházelo? Koncem února dorazila mailem nabídka ze strany města se šibeničně krátkým termínem pro rozhodnutí. První váhání bylo spíše v neprospěch krušení – vždyť již za měsíc nás čeká na jezeře Bambiriáda, kde se budeme prezentovat v podstatě stejným způsobem. Ve finále ale zvítězil dravý názor jedné z vedoucích dívčího oddílu, která na sebe vzala břímě celé přípravy a organizace. (A nebudeme tajit ani jméno – byla to Maky). Nutno říci, že se ho zhostila úspěšně i přes krátké termíny pro realizaci akce.
Už v pátek 20.4. navečer před akcí jsme v městském parku na určeném místě postavili 3 podsadové stany. V prostoru kolem nich pak byly rozmístěny jednotlivé části soutěže – lukostřelba, uzlování, lanová lávka, chytání rybek, zatloukání hřebíků, prolézání sítě, poznávání stop, hmatovka. Saurik a jeho skautští kamarádi dinosauři s šátkem provázeli děti na všech soutěžích, přibližovali tak skauting i těm nejmenším dětem.
V sobotu ráno bylo vše připraveno na desátou hodinu – od ukázkově vybavených podsad až po startovní lístky a diplomy. Zájem o naše ležení jsme odhadovali přibližně stejný jako na bambiriádách. K velkému překvapení to ale bylo úplně jinak – zájem byl tak velký, že bylo nutno dvakrát dotisknout startovní lístky a dokupovat ceny i diplomy. Střízlivým odhadem je 550 dětí za celou akci – z toho jen v sobotu skoro 400. Slovy jednoho z organizátorů vydalo jedno krušení nejméně za tři bambiriády. A to všechno za počasí, které zdaleka nebylo ideální – pršelo sice sporadicky, ale teplota nepřesáhla 13 stupňů, v noci jen lehce nad nulou, což nejvíce „ocenily“ skautky, spící obě noci v minitáboře.
Účast na krušení nám pomohla nejen se „zviditelnit“ v očích veřejnosti, ale i s náborem nových členů – řada rodičů totiž projevila zájem o naší organizaci – všechny potřebné informace lze nalézt na tomto webu.
Takže pokud bude ze strany města zájem i příští rok, určitě se Chomutovských slavností opět a rádi zúčastníme.

Na závěr ještě pár slov od Maky:
...chtěla bych všem zúčastněným Chomutovského krušení poděkovat za účast a za pomoc. Především patří mé díky vedoucím, kteří obstarávali svoje oddíly a dohlíželi na své skauty a holkám, co seděly na startu - zajistili jste bezproblémový průběh akce. Též děkuji technickému zázemí, které doladilo vydařenost akce. Též děkuji skautům a skautkám, kteří se poctivě střídali na stanovištích a povětšinou velmi dobře reprezentovali naše středisko, prosím vedoucí, vzkažte jim to...
Myslím si, že akce se velmi zdařila (rukama nám prošlo cca 550 dětí) a to díky spolupráci nás všech...

 

Úklid Bezručáku - 14.04.2012

Bezručovo údolí se díky skautům a veřejnosti probouzí do jara již uklizené.

Tak jako každý rok v předjaří, se i letos 14. 4. konala environmentální akce Úklid Bezručova údolí, kterou již po osmé pořádali chomutovští skauti ze střediska „Český lev“ pro občany města. Dobrovolníků z řad občanů se bohužel tento rok dostavilo méně, než bylo zvykem, pravděpodobně proto, že ve stejný den v Chomutově probíhalo několik dalších akcí např. Den Země v PZOO Chomutov. I tak nás byl ale hojný počet a to asi 70 lidí. Začali jsme v 9:00 u správní budovy Povodí Ohře. Po rozdání igelitových pytlů, rukavic a rozdělení do skupinek, jsme vyrazili. Každá skupinka měla za úkol uklidit jinou část údolí. Jedna skupina šla po pravé straně tedy kolem zahrádek, další skupina po levé, tedy kolem kurtů a dále po levém břehu Hřebíkárny a cyklostezky, třetí skupina si vzala na starost úklid po pravém břehu hřebíkárny a úklid kolem Chomutovky, včetně smetiště pod zahrádkami a poslední čtvrtá skupinka se vydala z I. mlýna aby posbírala všechny odpadky po silnici a cyklostezce. Jak to každý rok bývá, i letos se nám podařilo Avii zcela naplnit. Pravdou je, že některé ročníky bývají, co se objemu sebraného odpadu týká, silnější, tento lze tak pokládat za dobrý průměr. Naplněno bylo přes 60 velkých 120 litrových pytlů, tedy téměř 8 m3 odpadu. Mezi odpadky jsme jako tradičně nalezli různý auto odpad, skleněné láhve, igelitové sáčky, papírové kapesníky, cca 20 metrů izolací z kabelů, velký děravý hrnec, záchodové prkénko, matrace, polštáře a samozřejmě nechyběla autobaterie, jako zajímavost se nám letos podařilo najít veslo, tuto relikvii jsme si ponechali na památku. Pro všechny zúčastněné byl i letos připraven ohýnek k opečení vuřtu, který každý dobrovolník dostal za odměnu.
Děkujeme všem zúčastněným za pomoc našemu městu, dále také děkujeme Městu Chomutovu, jeho Technickým službám za poskytnutí auta s kontejnerem a řidiči za perfektní spolupráci a trpělivost. Poděkování patří také Severočeským dolům a.s. a firmě Rengl za bezplatný výlep plakátů.

 

Noční výsadek 2012 - 31.03.2012 - 01.04.2012

Letos konečně po dlouhých letech svatý Petr vyslyšel úpěnlivé prosby organizátorů výsadku a nadělil nám to správné výsadkové počasí – vítr, sněhové vánice, teplota kolem nuly – prostě nádhera!

Organizátoři očekávali díky prudkému zhoršení počasí i úbytek výsadkařů, ale kupodivu se tak nestalo. Ze 160 přihlášených odpadlo jen kolem 10 jedinců, což je běžné i při hezkém počasí. Naopak to bylo k dobru věci, v autobusech i na spaní bylo víc místa.
Při odjezdu se v podstatě opakoval loňský scénář – před klubovnu postupně zajely tři Karosy, nástup byl spořádaný a rychlý. Díky cíli výsadku, kterým byly Lovečkovice v litoměřickém okrese, nemuseli účastníci z Litvínova a Ústí jezdit do Chomutova a byli postupně nabráni cestou. Pak se každý autobus vydal jinou trasou – jeden jel ze Střekova přímo nahoru do Malečova, druhý podél Labe na jih a třetí přímo přes Litoměřice a dále do terénu. Cestou vysazovací důstojníci zanechávali v terénu skupinky dětí podle připraveného plánu – nejkratší trasa měřila 6 km, nejdelší byla přes 20 km. Skupiny vysazené na pravém břehu Labe čekalo ještě tvrdé stoupání nahoru. Letos byl výsadek shovívavější k účastníkům co se týče míst výstupu – většina jich byla buď přímo v obcích nebo jejich těsné blízkosti - tím se výrazně snížila pracnost nalezení místa, kde jsou. Ale i tak se našly skupiny, kterým to trvalo třeba hodinu...
Kolem 22 hodiny jsou už všichni vysazeni do terénu a v krajině o ploše přibližně 10 km čtverečních se pohybuje 19 skupin. Prvním úkolem pro všechny je nalézt v terénu určité místo, označené na mapě (a většinou i dosti vzdálené od místa výstupu z autobusu). Daný bod hlídala „Zelená smrt“ a přístupovým heslem byl správný název souhvězdí, které museli výsadkáři poznat – souhvězdí jasně zářilo svými led-diodami kousek před stanovištěm. Byl to Orion – kdo uhodl, mohl si sejmout z větve ampulku s názvem místa, kde je nocleh. Kdo neuhodl, dostal další šanci a teprve pak byl zatížen nějakým mimořádným úkolem. Teprve po jeho splnění následovalo sejmutí ampulky.
Jak již bylo řečeno, cílem byl hostinec Na Křižovatce v Lovečkovicích s obrovským sálem, který hravě pojmul všechny účastníky. Nyní bylo třeba najít na mapě tu správnou cestu (ta nejkratší od Zelené smrti měla 4,7 km). V instrukcích bylo doporučeno požít z Hlupic zelenou značku, ale právě to se řadě skupin docela vymstilo. Značka byla v terénu umístěna víceméně sporadicky. Protože na zemi ležel čerstvě napadlý sníh, většina výsadkářů sledovala raději dobře viditelné stopy skupin jdoucích před nimi. Tak došlo k tomu, že na místě, kde se značka odkláněla nalevo, ležel jen panenský sníh a všichni šli po stopách špatným směrem – díky tomu si našlápli přibližně 2 km navíc. Jen žatecká skupina po zjištění, že jsou špatně, volila cestu crossem přes všechny překážky, rokle i oplocenky. Ostatní raději zvolili cestu oklikou přes Horní Týnec.
Ale vše dobře dopadlo a všichni bez újmy na zdraví dorazili – i když třeba pozdě. První skupina byla v cíli v 1:31, poslední v 5:11. Celkový počet výsadkářů byl 147 lidí, s vysazovacími důstojníky a řidiči autobusů nás tam bylo celkem 153. Opravdu úctyhodný počet – zatím rekordně nejvyšší. Důležité je, že všem se na výsadku líbilo. Mimo členů chomutovského střediska Český lev to byly ještě děti z 12: ZŠ v Chomutově a skauti z Jirkova, Kadaně, Žatce, Litvínova i Ústí nad Labem.
Poděkování patří obci Lovečkovice a panu Pavlíkovi z tamější restaurace Na Křižovatce za umožnění noclehu, statutárnímu městu Chomutov a Severočeským dolům a.s. za finanční podporu a řidičům firmy Autobusy Chomutov s.r.o. za bezpečný odvoz.

 

Březnová výprava - 17.03.2012

My čekali jaro, a ono opravdu přišlo. Na obloze ani náznak mraku a sluníčko svítilo „na plný plyn“.

Ve čtvrt na devět se před chomutovskou železniční zastávkou schází 14 členů 3. oddílu – 7 vlčat se svými dvěma rádci, 5 skautů - a 4 světlušky z jirkovského střediska. Celek doplňují 2 tatínkové, ochotní strávit sobotu s dětmi v přírodě.
Následuje nástup do vlaku a cesta do Boče. V průběhu jízdy dohadujeme další postup – zda jít z Boče po červené značce (sice jistota, ale z 90% po silnici), nebo jít podle mapy a GPS lesem naslepo. Na zastávce v Boči dáváme možnost demokraticky rozhodnou všechny – a vyhrála druhá varianta. Takže je nutné přejít visutou lávku přes Ohři – respektujeme maximální zatížení 3 osobami a přecházíme jeden za druhým, vzdáleni deset metrů od sebe. Někomu se občas sice z houpání zamotala hlava, ale přesun se zdařil.
Větší překážkou se ukázalo překonání frekventované silnice – třináctky, ale i to jsme zvládli. Pak už pátráme po té správné cestě do kopce. Naštěstí tam byla jenom jedna a tak začíná naše stoupání...
Po čtvrt hodině chůze do kopce se usazujeme na louce. Všichni vybalují jídlo – i když je pravda, že někteří tak učinili již po rozjetí vlaku v Chomutově. Kail vybalil lakrosky a organizuje na prostorné louce stavbu branek i vlastní zápas. V 11 hodin se zvedáme a stoupáme dál. Několikrát vypadalo, že svah přejde do roviny, ale opak byl vždy pravdou. Pořád a pořád do kopce... Všichni funí, občas zastavujeme ke krátkému odpočinku. Na jedné ze zastávek začíná hra „na klíště“, ale říkáme tomu spíše kolíček.
Jak je dobrým zvykem, terén neodpovídá mapě, takže na každém rozcestí pátráme, kudy kam. A vždycky z toho vyšlo, že nahoru. Na vrstevnici přibližně 650 m se náhle před námi rozprostře sněhové pole. Chvíli licitujeme o odbočení vlevo, po bližším ohledání ale zjistíme, že nám nezbývá jiná cesta než sněhem, hlubokým kolem půl metru a řádně do kopce. Málokdo z účastníků má „zimní obutí“, takže Boiler jde dopředu a kanadami prošlapuje cestu. Sněhové pole mělo něco přes 200 m a na jeho konci nalézáme toužebně očekávanou asfaltovou cestu – a s ní i konec stoupání.
Pak se jde již po rovině, místy i mírně klesáme. Ve 12:00 nachází Kail místečko na usazení a velíme tedy oběd – vždyť je pravé poledne. K cíli nám zbývají necelé 2 km.
Po vydatném jídle i pití se vydáváme dál. Nalézáme zelenou značku, která ny nás měla dovést až na Himlštejn. Co jsme nastoupali, to teď postupně sklesáme dolů. Pak se před námi objeví homole Himlštejnu – a říkáme si: zase do kopce? A bylo to tak, zřícenina trůnila opravdu na vrcholu homole. Velíme tedy odpočinek, na sluníčku se v trávě krásně leží.
A pak už finální výstup. Pěšinka se klikatí po kopci a za chvíli jsme u klenby vstupu do hradu. Upřímně řečeno – tenhle výstup nebyl vlastně vůbec nic proti předchozímu stoupání. Ale stejně – od vlaku jsme sem šli skoro 4 hodiny.
Prošli jsme hradní zříceninu a utábořili se na úplném vrcholku Nebeské skály – jak zní český název tohoto místa. Našli jsme i ohniště, jen se dřívím to není nic moc. Všude jsou jen listnaté stromy. Kluci se vydávají na klacíky, Červíček, který si bude plnit bod do nováčkovské, staví ohniště a za malou chvíli i zdárně rozdělá oheň. Ostatní zatím ořezávají větve na opékání, napichují buřty a po chvíli se v okolí šíří vůně praskajících špekáčků nejrůznějšího tvaru i původu. Až to přilákalo krásného rotvajlera jménem Michal.
Už dávno jsme opustili myšlenku jet dřívejším vlakem a raději zůstáváme zde na čerstvém vzduchu, sluníčku a obklopeni kvetoucími podléškami. V tom smyslu informujeme i rodiče, dotazující se na čas příjezdu.
Po jídle je čas na trošku odpočinku, pak úklid, uhasení ohně a vysbírání papírků a odpadků (těch jsme tu našli plnou igelitku – samozřejmě ne jen našich...). A přesně ve tři hodiny se zvedáme k návratu. Na zřícenině se dělá hromadné foto a pak už po pěšince dolů. Nacházíme zase hezkou louku, a tak nastává čas na slíbenou hru – tanky. Stihli jsme 2 kola, ale čas chvátá, a tak ve čtvrt na pět vyrážíme na nádraží. Jsme tam sice půl hodiny před odjezdem, ale radši o něco dřív, než o minutu později. Na nádraží ve Stráži tedy ještě poslední hru, pak přijede nejdřív vlak opačným směrem, za chvíli po něm i ten náš. Trošku nás zmátl – čekali jsme ho na třetí koleji, a on přijel na druhou. Ale snadno přebíháme, nastupujeme a jedem do Klášterce, kde musíme ještě přesednout na rychlík. Přijíždí naštěstí včas, takže se můžeme opravdu v 18:02 na nádraží Chomutov město zase rozloučit.
A dojmy? - Byl to opravu nádherný den!

 

Zimní výprava - 18.02.2012

Páteční odpoledne i noc na sobotu byla zatraceně mokrá – lilo a lilo, takže hrozilo další zrušení výpravy.

Naštěstí sobotní ráno bylo plné optimismu – sluníčko vykukovalo přes protrhané mraky a po dešti ani památky. I teplota byla snesitelná – lehounce nad nulou. Byli jsme zvědavi, jestli někdo přijde. U nádraží už čekal Méďa s tatínkem, během pár minut se objevuje další pětice – Kajman, Koumák, Míra se Špulkou a jako jediný ze skautů Bobr. Jelikož čas utíkal, koupily se lístky a během čekání na peroně přiváží tatínek ještě Veverku, který myslel, že se jede z hlavního. Hlavně že jsme o tom na schůzce mluvili – vždyť pokáždé odjíždíme z malého nádraží...
Vlak byl kupodivu přesný a po dvou zastávkách vylézáme v Málkově. Vlak odfrčí a my se dáváme na strastiplný pochod. Nejdříve projít Zelenou, na jejím konci překonat třináctku a pak zkusit nají správnou cestu. Mapa jako obvykle není přesným obrazem terénu, tak to zkoušíme krosem. Na kraji lesa dáváme první odpočinek a vychutnáváme sluneční paprsky a svačinu.
Pak objevujeme jakousi cestu, za chvíli další a pak už začíná stoupání. Na jednom místě míjíme vétřiesku, která nám předvede krásné stoupání do lesnatého svahu. A stále vzhůru. Dole zbyl ze sněhu jen drobný poprašek, tady už je ho kolem 15 cm. Podcházíme vejprtskou trať a opět do kopce. Nakonec nalézáme pozůstatky Krušnohorských šlápot - značky z roku 2010, které strháváme, ale zároveň nás dovedou na vrchol Hradiště.
Tady je sněhu ještě více a hodně tu profukuje vítr. Kluci hledají zkameněliny, občas jim podaří něco objevit. Sedíme na mohutných kamenech, odpočívíme a jíme. Rozhled do krajiny je poměrně slušný.
Přibližně po půlhodině odpočinku si zahrajem svě hry a pak hurá dál. Kluci remcají, že už nechtějí žádný kopec. Slíbili jsme jim ještě dva menší, ale zatím jdem z kopce nebo po rovině. Přecházíme koleje a vzhůru do svahu. Chůze ve sněhu je už docela únavná, takže na vrcholu svahu zase chvíli odpočíváme.
Pak krátký svah dolů a už je tady poslední kopec - byl docela dlouhý, síly ubývají všem a nahořee sebou šťastně plácnem do sněhu, abychom načerpali energii. Divíme se, jak se ve sněhu krásně leží (samozřejmě na pláštěnce), jen kdyby tak nestudil. Slunce nádherně hřeje a celkově je příjemně.
Po obnovení sil se vydáme na další cestu. Je to už opravdu rovina, o kousek dál dokonce i z kopce. Asi po půlhodině přicházíme na místo vaření oběda. Ale ouha – zatímco odhrabat sníh z ohniště není žádný problém, zjišťujeme, že najít dostatek vhodného dřeva na oheň problém bude. Všude samé duby nebo břízky, nikde ani kousek suchého smrčí. Po půlhodince hledání se ale trocha dříví dává dohromady. Není ho sice moc, ale učiníme pokus. Dříví je provlhlé, ale nakonec chytne, pokud Kail fouká do ohně, dá se i opékat. Boiler vybaluje pánev, rozkrájí kostku sádla – a za chvíli se lesem line nádherná vůně stejků. Nakonec se povedlo opéct vše, co si kdo přinesl.
Jídlo bylo vynikající – chuti opečeného masa na přírodním ohništi a na čerstvém vzduchu se prostě nic nevyrovná. A že jsme trošku nasákli kouřem? To přece patří k výpravě! Všem se moc líbilo a dohodli jsme se, že všem těm, kteří měli strach z počasí nebo z vlastní lenosti a nepřišli, budeme říkat „srabíci“. Zato všichni účastníci výpravy prokázali, že jsou opravdoví skauti a patří mezi nás!
Po vydatném obědě uklízíme místo táboření – jak říká Kail: tábořiště musí být po skautech v lepším stavu, než před jejich příchodem. A tak se také stalo.
Pomalým tempem vyrážíme směr Chomutov, kde jsme nakonec o hodinu dříve, než bylo v plánu. Některé kluky odvedeme rovnou domů, u jiných voláme rodičům, aby si pro ně přišli. A je po výpravě. Byla fajn, kluci poslušní a spokojení.

 

Skautská kopačka - 14.01.2012

Skautský fotbalový turnaj – 14. 1. 2011

Sobotní ráno jsme se sešli před půl devátou ráno před naší klubovnou při příležitosti třetího ročníku fotbalového turnaje. Bylo poměrně chladno a také napadl sníh, takže zřejmě přišla zima i k nám do nížiny. Když jsme otevřeli vchodové dveře školy, nahrnuli se všichni účastníci dovnitř a v tom si uvědomil Boiler, že by mohla být ještě zakódovaná budova a v zápětí zjistil, že tomu tak skutečně je. Proto počkal na příjezd městské policie a ostatní se zatím šli převléknout do sportovního oblečení. Celkem se sešlo pouhých 12 hrajících účastníků, což byla pouze polovina hlášeného počtu startujících. Čerstvá sněhová nadílka a kdoví jaké další důvody některé pravděpodobně nalákaly na jiné aktivity a na tuto akci taktně pozapomněli. Zklamali hlavně pánové z 5. Oddílu. Přesto se nakonec utvořily tři soutěžní týmy namíchané ze všech třech oddílů našeho střediska a turnaj mohl začít. Po šesti odehraných zápasech byly známé výsledky a mohlo proběhnout vyhlášení. Na prvním místě skončil tým T.R.O.L ve složení Strike, Ďůra, Áda a Krtek. Pro druhé místo si přišel tým Trpaslíci ve složený z Jezevece, Buldoga, Trčky a Garfielda. Poslední příčka zbyla pro Moster tým, který reprezentovali Michal, Winetou, Piškot a Bobr. Všechny týmy byly za snahu a úsilí odměněni diplomem a balíčkem sladkostí. Každý účastník navíc dostal od střediska pozornost v podobě brambůrek. Dále jsme oceňovali nejlepšího brankáře a střelce turnaje, na které čekal rovněž diplom a sladká odměna. Nejlepší brankářkou se stala Trčka, která dostala za celý turnaj pouze dva góly a nejlepším střelcem Strike, který se trefil do brány soupeře celkem devětkrát. Po vyhlášení výsledků byl na řadě zápas mezi 3. a 5. oddílem o putovní pohár turnaje. Zápas byl velmi napínavý a dlouho se zdálo, že směřuje do penaltového rozstřelu, ale nakonec díky vlastnímu gólu Piškota a trefě Jezevce na kterou již soupeř nenašel odpověď, zvítězil zaslouženě 3. oddíl 2:0 a obhájil tak vítězství z minulého roku. Po předání putovního poháru turnaj oficiálně skončil. Zbývalo jen uklidit tělocvičnu, převléknout se a rozejít se domů. Fotbalové klání se i přes nízkou účast vyvedlo, nikdo se nezranil a všichni účastníci si sportovní dopoledne snad užili. Zbývá jen poděkovat všem, kteří si dorazili zahrát nebo se jen podívat, všem, kteří s organizací pomáhali a také ZŠ Duhová cesta, která nám umožnila turnaj uspořádat ve své tělocvičně.

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2011

Silvestrovské ráno tentokrát překvapilo vycházejícím sluncem v mrazivém oparu a jen pár stupni pod nulou.

Předchozího dne ale lehce pršelo a bylo vlhko, takže auta byla zamrzlá zvenku i zevnitř a dalo dost úsilí dosáhnout jejich otevření. Po 10 minutách nastartovaného motru šly otevřít všechny dveře a okna se neochotně odmrazila.
Kolem deváté jsou organizátoři před klubovnou a nakládají vše potřebné do skautského vozíku i bunkráckého pick-upu. O malé intermezzo se postaralo skautské fávo, kterému klekla baterie, ale během chvilky byla vyměněna za novou, dobitou.
Následuje hromadný výjezd na Kočičák, kde je tentokrát možné dojet až k bunkru, takže si ušetříme loňské přetahování věcí. Než fávo odjede druhé kolo, stojí už vedle bunkru vojenský stan – hangár a čile se instaluje i jeho interiér. Jen kamna jsou tentokrát otočena o 180 stupňů – počáteční obavy, že budou překážet návštěvníkům, se brzy rozplynuly, protože každý se u nich rád ohřál.
Kolem jedenácté hodiny je všechno a všichni na svém místě – jsou připraveny stoly s pamětními listy, razítka, chleby se sádlem, utopence, grog, svařák i konto Světluška. Venku se zatím otepluje a rtuť povylézá kousek nad nulu. Počasí je nádherné, sněhová pokrývka kolem 15 cm. Na pevnůstce tradičně vlaje česká vlajka. Všechno nádherně jiskří. Vzadu mezi stromy vrčí centrála, napájející osvětlení Řopíku i reproduktory ve stanu.
Ještě před dvanáctou přicházejí od Březenecké první návštěvníci. Kolem půl jedné je již stan i okolí v plném obležení, okolo ohně se tísní další zájemci o opečení buřtů. Nabízené chleby se sádlem mizí před očima – muselo se dokonce jet pro další sádlo. I svařák slavil tentokrát úspěch – nezbyla ani kapka. A když došel svařák, přišla řada na grog.
Atmosféra na Kočičáku byla velmi příjemná. Přišlo opravdu hodně lidí (odhadem ke 200) a nejhezčí bylo, že hodně z nich s námi zůstalo na místě po celou dobu. Vesele se připíjelo šampaňským a pojídaly se buřty. Zásluhu na této silné účastí mají bezesporu dva faktory – byla sobota a nebylo nutné jít do práce - a příjemné počasí bez mrazu.
Jsme rádi, že náš výšlap zaujal tolik lidí a i když se konal teprve potřetí, můžeme říci, že už se jedná o zakořeněnou tradici.
Poděkování patří členům skautského střediska i příslušníkům Muzea vojenského opevnění z let 1936 – 1938 „Na Kočičáku“, kteří výšlap zorganizovali.
Za finanční podporu přísluší dík zase Statutárnímu městu Chomutov a Severočeským dolům a.s., kteří akci v rámci projektu „Skauti občanům Chomutova“ finančně podpořili.

 

Betlémský autobus - 23.12.2011

Den před štědrým dnem přijel betlémský autobus.

23. 12. 2011 se podruhé konala akce s názvem betlémský autobus. Každý rok skauti po celé Evropě rozvážejí betlémské světlo, malý plamínek symbolizující, vánoční pohodu a klid. V Chomutově jsme chtěli tuto akci trochu ozvláštnit, využili jsme proto k rozvážení historický autobus Škoda 706 RTO.
Letos jsme chvilku přemýšleli, jestli akci nezrušit, kvůli na pátek vyhlášenému státnímu smutku. Nakonec jsme ale dospěli k názoru, že není na místě rušit rozdávání světýlka, které mimo jiné symbolizuje pravdu, lásku a lidskou sounáležitost, tedy hodnoty které bývalý prezident a skaut Václav Havel ctil a podporoval. Jeho památku jsme tedy uctili vystavením fotografie s růží a zapálenými svíčkami.
Celá akce začala v 13:30, kdy se jedna skupina organizátorů vydala do Mostu, převzít a vyzdobit autobus. Mezitím další tři skupinky staví podsadové stany v Jirkově před nádražím ČD, v Chomutově v Havlíčkově ulici a na náměstí 1. máje, kam si lze od 15:00 do 18:00 pro světýlko přijít. V 15:00 přijíždí nablýskaný autobus do Jirkova před klubovnu místních skautů na nádraží ČD, kde hodinu nabízí možnost zapálení Betlémského světla. Poté se přesunuje do Chomutova před školu v Havlíčkově ulici, kde mají své zázemí skauti z Chomutova. O půl hodiny později autobus odjíždí na náměstí 1. máje kde stojí do 18:00.
Rozdávání světélka letos komplikoval vítr, který se ze začátku snažil zhasit svíčky některých návštěvníků, ale zhruba kolem půl páté naštěstí zavládlo bezvětří.
Letos byl o akci malinko menší zájem než loni, ale přesto ji můžeme označit za úspěšnou.

Poděkování patří organizátorům ze skautských středisek Český lev“ v Chomutově, „Hraničář“ v Jirkově, dále statutárnímu městu Chomutov a také Severočeským dolům a.s. za finanční podporu akce.

 

Drakyáda 2011 - 12.11.2011

Jak nám létali (nebo spíš nelétali) draci

V sobotu 12. 11. se uskutečnila tradiční víkendová akce Drakyáda, tedy střediskové klání v pouštění draků na vrchu Kočičák. Ranní sychravé počasí a hustá mlha, která na nás v devět hodin, kdy jsme měli sraz, před naší klubovnou čekala, dala tušit, že dnes nebudou ideální podmínky na pouštění draků. Navíc bylo chladno. Přesto se postupně ke klubovně trousili další a další účastníci. Nakonec nás se všemi dětmi, jejich rodiči a vedoucími bylo okolo padesáti, což byla opravdu slušná účast. Bylo něco po čtvrt na deset a my se vydali směr Kočičák.

Za necelou hodinu dorazila výprava do cíle, kde na nás již čekali Síma s Čápem a Honza, kteří se sem přesunuli dříve, aby pro ostatní připravili ohniště na opékání buřtů, dřevo na přikládání a uvařili čaj. Chvilku po našem příchodu se k nám připojila ještě skupinka skautů a skautek z Jirkova, kteří přijeli také soutěžit. Přesto že letos ani zde na kopci opravdu nefoukalo, všichni účastníci se po vyhlášení začátku soutěže v tradičních disciplínách o nejhezčího draka, nejdelší let a nejvyšší let , pokusili vznést svého draka do vzduchu vlastním pohybem. Když nic jiného tak jsme se alespoň zahřáli. Úsilí všem vydrželo asi hodinu a půl.
Poté se všichni odebrali k ohništi, kde si každý mohl opéct buřt a ochutnat bramboru připravenou v popelu s máslem a solí. Mezitím došlo k vyhodnocení výsledků letošního kání. Když se všichni nasytili a zahřáli se trochou teplého čaje, bylo zaveleno k nástupu za účelem vyhlášení letošních vítězů. V soutěži o nejhezčího doma vyrobeného draka se na prvním místě umístila Trčka. Cenu za nejdelší let získala Uzlík a za nejvyšší let Radka. Suma sumárum lze říci, že všechny první příčky letos obsadili skautky a světlušky z 1. oddílu Trojlístek. Po vyhlášení výsledků jsme se ještě přesunuli do nedalekého muzea opevnění, které dnes bylo otevřeno speciálně kvůli naší Drakyádě. Když si všichni účastníci prohlédli muzeum, vydali jsme se s výjimkou 3. oddílu, který pokračoval ve výpravě, zpět do města.

Letošní Drakyádu lze i přes nevhodné letové podmínky hodnotit jako vydařenou. Přišel téměř rekordní počet účastníků, vše probíhalo bez větších problémů. Drobným nedostatkem byl nízký počet doma vyrobených draků. S takovým drakem dorazili pouze tři účastníci, což nebylo v minulých ročnících zvykem. Velký dík patří všem, kteří se i za nepěkného počasí zúčastnili, všem, kteří pomohli letošní drakyádu zorganizovat a také kolegům z muzea opevnění, kteří nám vyšli vstříc a umožnili nám exkurzi.

 

4. ročník "Krušnohorských šlápot" - 24.09.2011

IV. ročník Krušnohorských šlápot byl téměř masový

V sobotu 24.9. odstartovali skauti z chomutovského střediska „Český lev“ čtvrtý ročník pochodu Krušnohorské šlápoty. Jeho podtitulek je „Z Chomutova do Chomutova Krušnými horami“ a cílem snažení jeho organizátorů je každý rok vymyslet nové trasy a umožnit tak účastníkům poznat bližší i vzdálené okolí města „ze všech stran“. Aby se pochodníci co nejdříve dostali do lůna přírody a nemuseli po startu zbytečně procházet městskou aglomerací, byli po vyřízení startovních formalit odváženi kyvadlovým autobusem ven přímo do Krušných hor.
Jestliže se v minulých ročnících účastnilo nejvíce 70 pochodníků (2008 – 35, 2009 – 70, vloni 64), tak letos se sešlo 139 zájemců o šlápoty! Toto nezvykle velké množství trochu zkomplikovalo dopravu – tolik lidí se prostě do autobusu nevešlo - takže se bohužel některé skupiny musely rozdělit a počkat na příští jízdu. Za to se účastníkům omlouváme, ale opravdu se nedal předpokládat tak velký zájem.
Nejvíce lidí šlo trasu o délce 12 km – bylo jich 101, na dvacítku vyrazilo 32 pochodníků a nejdelší túru 25 km absolvovalo jen 6 odvážlivců. Pejsků přišlo celkem 13, nejstaršímu účastníkovi bylo úctyhodných 79 let, nejmladší dívence pouhý rok. Nejvzdálenější turisté dorazili až z Holic v Čechách.
Na poslední chvíli bylo také nutné pro nesouhlasné stanovisko Lesů Jezeří k.s. změnit průběh tras, takže na slíbenou Jedlovou horu se všichni mohli podívat jen zdálky. Ale i tak se šlo krásnou krajinou a počasí bylo nádherné – odpoledne kolem 25 stupňů.
Nejkratší dvanáctka začínala u hotelu na Lesné a vedla přes Pyšnou, Drmaly a Červený Hrádek. Nejdelší pětadvacítka měla začátek kousek pod Horou Svaté Kateřiny a vedla do Nové Vsi v Horách, kde byl i start dvacítky. Odtud šly obě trasy souběžně přes Horní Jiřetín, Jezeří, Vysokou Pec také na Červený Hrádek, kde mohli pochodníci na zámku navštívit zdarma expozici mechanického betlému. Z Hrádku už šly všechny tři trasy společně ke starému nádraží v Jirkově - letošnímu cíli. Tam každý dostal diplom a polévku bramboračku, potom si pochodníci mohli prohlédnout výstavku historických vojenských zbraní nebo zastřílet ze vzduchovky – obojí připravili členové Muzea československého opevnění z let 1936-38 na Kočičáku. V průběhu pochodu na kontrolách si každý mohl dát naší tradiční zapomenutou pochoutku – chleba se sádlem a cibulí. Všechny startovní lístky jsme v průběhu pochodu slosovali, hlavní cenou byl spací pytel.
Poděkování patří Severočeským dolům a.s. za finanční podporu, a protože pochod byl součástí projektu „Skauti občanům Chomutova“, podporovaného městem, patří dík i statutárnímu městu Chomutov.

 

Noční výsadek 2011 - 26.03.2011

Megavýsadek v roce 2011

Letošní skautský noční výsadek by si právem zasloužil spíše název „megavýsadek“. Zájem o účast na této dobrodružné noční akci byl tak veliký, že letos poprvé v historii musely vyjet 3 velké autobusy, které samozřejmě byly i zcela zaplněny. Počet přihlášených účastníků dosáhl 154 osob a řadu zájemců jsme museli bohužel odmítnout. Pokud připočítáme ještě 12 organizátorů, pohybovalo se v noci v sobotu 26.3. v terénu celkem 166 osob, což je opravdu slušná porce.
Odjížděli jsme tradičně od bývalé základní školy v Havlíčkově ulici – a už tady společné „narolování“ tří Karos budilo oprávněnou pozornost. Nástup do vozidel byl rychlý a spořádaný - každý vedoucí výsadkové skupiny totiž dopředu věděl číslo autobusu, kterým pojede. Přesně podle plánu zaveleli vysazovací důstojníci k odjezdu a vozy se vydávají zatím společně do Žatce, kde se jejich cesta rozdělila. Bus č. 1 nabírá v Žatci ještě dvě výsadkové skupiny a pak už jsou vozy rozptýleny v prostoru od Žatce až skoro k Novému Strašecí. Cestou vysazují jednotlivé skupinky podle stanoveného předpokladu a kolem desáté večerní se opět setkávají v cíli letošního výsadku, kterým byla obec Smolnice na Lounsku. To ovšem zatím nikdo z výsadkářů netuší. Jediné co vědí, je skutečnost, že mají na souřadnicích XY najít mrtvou schránku. V ní bude tuba s názvem jejich úderné skupiny a tam bude napsáno, kde je cíl a tím pádem i nocleh. Stejně tak nikdo netuší, že mrtvé schránky jsou bedlivě střeženy hlídkami „Zelené smrti“ a nikdo tak prakticky nemá možnost se jim vyhnout.
Noc je sice ještě mladá, ale v prostoru několika desítek čtverečních kilometrů se už pohybuje 17 vysazených skupin. K cíli se blíží zhruba ve třech hlavních směrech – od Třeskonic, Konětop a Solopysk, druhý směr od Třeboce a Ročova, třetí směr byl veden od Kroučové a Smilovic. Skupiny se vzájemně „přepadávají“ (neboť tak zněl úkol) a obírají se o lístečky. Pokud jdou po silnici, skrývají se před každým projíždějícím autem, neboť nikdo neví, není-li to zrovna vozidlo „Zelené smrti“. Toto skrývání ovšem v praxi znamená někdy skok po hlavě do příkopu… Každá parta měla své jméno „úderné skupiny“. Tentokrát to byla cizí slova na „P“ – někdy dosti krkolomná. Nejhorší ale bylo společné heslo výsadku – slovo „OROSOMUKOID“ nedokázala vyslovit (natož si zapamatovat) ani řada dospělých…
Blíží se půlnoc a řada skupin dochází k místům, kde mají být uloženy mrtvé schránky. Jaké je ale překvapení, když se ze tmy náhle ozývá „Stůj – kdo tam?“ a z lesa se vyřítí pár ozbrojených mužů v uniformách! Ano – byla to „Zelená smrt“ . Tenhle název používáme pro jakousi mobilní hlídku, která se může pohybovat po celém sektoru výsadku a jejím úkolem je „zneklidňovat“ výsadkáře a zároveň vnášet do akce další dobrodružný prvek. Ale setkání s ní bylo nádherné – vždyť kdo by odolal sáhnout si na těžký kulomet či vojenskou pušku. Neboť právě těmito zbraněmi byli naši přátelé z Muzea čs. opevnění na Kočičáku vybaveni.
Pak následovalo nalezení mrtvé schránky a vyzvednutí zprávy, kam vlastně jít. To už všichni věděli, že cílem je Smolnice, některým skupinám ale dělalo problém najít jí na mapě. Ale zdařilo se a v časných ranních hodinách i poslední hlídky dorazily do cíle.
Spali jsme v místním kulturním domě a vzhledem k velkému počtu účastníků bylo nutné nocležníky rovnat na podlaze sálu doslova jako sardinky. I tak jsme se všichni nevešli, naštěstí díky pochopení a ochotě hostinského p. Vernera mohli „přebyteční“ výsadkáři přespat na podlaze velkého sálu, kde právě skončila masopustní maškarní zábava.
První skupina dorazila do cíle dvacet minut po půlnoci, poslední v 5:45 nyní už letního času, protože v průběhu výsadku došlo mj. i k jeho změně.
Ráno kolem osmé začalo vstávání, posnídali jsme tradiční párky s hořčicí a po úklidu prostor se přibližně v půl jedenácté vydala kolona autobusů zpět do Chomutova.
Letos se nám výsadek opravdu povedl nečekaně dobře a byli jsme velmi spokojeni. Velké poděkování za to patří vedení krásné a malebné obce Smolnice v čele se starostou p. Šímou, díky němuž jsme zde našli azyl, dále členům Muzea čs. opevnění z let 1936-38 „Na Kočičáku“, vedených p. Piramovským - za perfektní ztvárnění „Zelené smrti“ - a také všem třem řidičům autobusů firmy „Autobusy Chomutov s.r.o.“ za to, že se nám s nimi dobře jelo.

Fotky, které pořídili kamarádi z Kočičáku během své činnosti coby "Zelená smrt" jsou zde.
Naše fotogalerie bude zveřejněna, až získám fotky od lidí, kteří je pořizovali.

 

Výprava do neznáma - 22.01.2011

Počasí se nám opravdu vydařilo!

Je jiskřivé sobotní ráno, lehký mrazík asi 4 stupně pod nulou a pár centimetrů nového sněhu. Obzor slibuje krásný slunečný den. V hale chomutovské zastávky se nás schází celkem 15 – 12 kluků a 3 vedoucí. Kupujeme výhodnou víkendovou jízdenku SONE+ a krátce po osmé se uvelebujeme na sedadlech regionovy, která nás odváží do Lužné u Rakovníka.
Cestou kluci dostávají mapy a úkol naplánovat trasu nejdříve na Kozí Hrádek a pak do Krupé. Úkol splnili celkem obstojně a my se v půl desáté ocitáme na peróně luženského nádraží. Kail půjčuje klukům GPS navigaci a diktuje jim souřadnice kešky u zdejšího železničního muzea (teď v zimě bohužel zavřeného). Nelézt se jí nepovedlo – nejspíš kvůli sněhu. Tak aspoň přes trať nakoukneme do areálu muzea, kde je přece jen pár mašinek k vidění. Potom pokračujeme v naplánované trase k odpočivadlu u Sládkova kříže. Tam svačíme. Pak přemýšlíme, zda dále pokračovat po značce, či využít kratší trasu po lesní cestě, kterou nám nabízí mapa. Vyhrává kratší trasa – ale ouha asi po kilometru nás zastaví plot z ostnatého drátu – muniční skladiště, které není na žádné mapě. Obcházíme plot tohoto velkého areálu, až se vrátíme na silnici do Krušovic, po které jsme ale vůbec nechtěli jít. Na kopci podnikneme krátký pokus najít Kozí Hrádek – díky plotům a neschůdnému terénu tenhle nápad ale brzy opustíme. Blíží se dvanáctá hodina a tak na jednom hezkém místě v lese vyhlašujeme přestávku na oběd. Po jídle rozdělíme kluky do dvou skupin a mají úkol postavit nouzový přístřešek tak velký, aby se do něj všichni vešli. Vzhledem k tomu, že se jedná jen o trénink, nepoužíváme živé větve, ale pouze uschlé chrastí. Po necelé hodině práce vyrostly dva celkem slušné přístřešky, Kail je spokojen a úkol uznává.
Pak se balíme a jdeme dál. Na konci lesa pod velkou borovicí povolujeme krátký odpočinek. To už v dáli vidíme kostelík v Krupé. Jdeme tam cestou necestou přes pole a louky, kluci mají kupodivu dost energie na vzájemné honění a valné hromady. Zbývá nám ještě dost času a tak jdeme obhlédnou kostel sv. Gotharda, kde má být také umístěna keška. Ta se také nepovedla najít (její souřadnice ukazovaly kamsi mimo kostel). Zato se povedlo Piškotovi probořit se skoro až do pasu do vody. Naštěstí krupské nádraží je jen pár set metrů a naštěstí v něm je vytopená čekárna. Piškot svléká mokré kalhoty a půjčuje si od Bobra tepláky, ve kterých dojede zpátky. Pak už je půl páté, přisviští motorák, nasedáme a jedeme domů. Celkem v pohodě, jen Červík a Smíšek cestou neskutečně zlobili, takže si vysloužili každý několik buráků a v jednom okamžiku i zalepení pusy náplastí.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Silvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2010

Jaký byl výšlap v roce 2010?

Prosinec nás v roce 2010 potrápil velkým množstvím sněhu. Při povánočním průzkumu terénu na Kočičáku jsme zjistili tloušťku sněhové pokrývky od 30 do 50 cm a také bylo jasné, že autem se k bunkru nedostaneme. Proto byla na 30.12. vyhlášena „brigáda“, jejímž hlavním úkolem bylo odházet sníh tak, abychom u bunkru mohli postavit stan a proházet aspoň pěšinku k Řopíku.
Ve čtvrtek kolem druhé hodiny odpolední se na Kočičáku schází parta 13 lidí, vyzbrojená lopatami a hrably na sníh. Počasí je tento den nádherné – sluníčko svítí naplno a pohled na ojíněné stromy je uchvacující. Ale - je mráz, ráno bylo -13, po obědě se teplota „vyšplhala“ na -9, jenže po západu slunce klesla zas někam k mínus čtrnácti… Tento fakt nás také odradil od původně plánovaného přespání přímo na místě. Během hodiny se povedlo odházet sníh na patřičných plochách a zbývá jen doufat, že do rána nenapadne moc sněhu. Na Silvestra ráno je sice zataženo, místy i mlha, ale teplota je výrazně vyšší – jen 7 pod nulou a během dne se dostane až lehce nad bod mrazu. To je zajisté příjemné, méně příjemné je tahat stan, tyče, dříví, stoly a ostatní vybavení těch necelých 300 metrů od silnice k Řopíku v hlubokém sněhu. Je nás tu ale 15 a tak po půlhodině dřiny je vše přestěhováno na patřičné místo a začíná stavba stanu. Ta už je poměrně snadná – jedná se o léty prověřený rituál. Tak ještě instalovat kamna, vařiče a stoly – a v půl dvanácté je vše připraveno k akci. Oheň v kamnech vesele praská, na stolech jsou připraveny pamětní listy, razítka, pohlednice, kalendáře a pokladnička konta Světluška. O kousek dál voní svařené víno, ve sklenici leží lákavě vypadající utopence a na tácech se nabízejí chleby se sádlem a cibulí. Zbývá jen na bunkru vztyčit českou vlajku, na stan pověsit billboard Muzea opevnění a je hotovo.
První návštěvník dorazil již v 10 hodin, kdy stan ještě ležel na zemi. Chvilku okukoval dění kolem (popravdě se tu i trochu pletl), pak požádal o razítko a odkráčel. Kolem poledne se již objevuje větší množství lidí a v půl jedné je tu docela plno. Před stanem praská v sudu oheň, obležený těmi, kteří si tu opékají buřty. Nálada je příjemná, venku sice občas drobně mrholí, ale dá se to vydržet. Řada návštěvníků absolvuje prohlídku bunkru se zasvěceným výkladem členů muzea. Zásoby svařáku se pomalu tenčí, buřty také docházejí, grog si letos dává málokdo. Největším hitem byly letos bezesporu chleby se sádlem a cibulí.
Ručička hodin se blíží k půl třetí, poslední zájemci si dávají poslední grogy, akce končí. Začínáme pomalu balit a opět nás čeká nepříjemná záležitost – vše odtahat do vozíků k autům. Ale i tentokrát to zvládáme v půlhodině, největší legrací bylo odnést stále ještě horká kamna. Krátce po půl čtvrté odjíždějí patřičně unavení organizátoři dolů do Chomutova vyložit materiál do skautské klubovny , aby se pak sami mohli věnovat oslavám konce roku.
Bilance výšlapu je následující – přišlo přibližně 80 lidí, tedy o něco méně než vloni, patrně zapůsobila sněhová nadílka a také asi nižší teplota. Nicméně akce byla velmi povedená, všem včetně organizátorů se velmi líbila, dokonce tak, že bychom tam byli ochotni zůstat a oslavu Silvestra absolvovat přímo na místě… Takže příští rok se na Vás budeme určitě těšit znovu! Vzhledem tomu, že v roce 2011 připadá Silvestr na sobotu, očekáváme mnohem hojnější účast.
Výšlap připravilo a realizovalo chomutovské skautské středisko „Český lev“ ve spolupráci se členy Muzea československého opevnění z let 1936-1938 "NA KOČIČÁKU".

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

SIlvestrovský výšlap na Kočičák - 31.12.2010

Prosinec nás v roce 2010 potrápil velkým množstvím sněhu.

Při povánočním průzkumu terénu na Kočičáku jsme zjistili tloušťku s něhové pokrývky od 30 do 50 cm a také bylo jasné, že autem se k bunkru nedostaneme. Proto byla na 30.12. vyhlášena „brigáda“, jejímž hlavním úkolem bylo odházet sníh tak, abychom u bunkru mohli postavit stan a proházet aspoň pěšinku k Řopíku.
Ve čtvrtek kolem druhé hodiny odpolední se na Kočičáku schází parta 13 lidí, vyzbrojená lopatami a hrably na sníh. Počasí je tento den nádherné – sluníčko svítí naplno a pohled na ojíněné stromy je uchvacující. Ale - je mráz, ráno bylo -13, po obědě se teplota „vyšplhala“ na -9, jenže po západu slunce klesla zas někam k mínus čtrnácti… Tento fakt nás také odradil od původně plánovaného přespání přímo na místě. Během hodiny se povedlo odházet sníh na patřičných plochách a zbývá jen doufat, že do rána nenapadne moc sněhu.
Na Silvestra ráno je sice zataženo, místy i mlha, ale teplota je výrazně vyšší – jen 7 pod nulou a během dne se dostane až lehce nad bod mrazu. To je zajisté příjemné, méně příjemné je tahat stan, tyče, dříví, stoly a ostatní vybavení těch necelých 300 metrů od silnice k Řopíku v hlubokém sněhu. Je nás tu ale 15 a tak po půlhodině dřiny je vše přestěhováno na patřičné místo a začíná stavba stanu. Ta už je poměrně snadná – jedná se o léty prověřený rituál. Tak ještě instalovat kamna, vařiče a stoly – a v půl dvanácté je vše připraveno k akci. Oheň v kamnech vesele praská, na stolech jsou připraveny pamětní listy, razítka, pohlednice, kalendáře a pokladnička konta Světluška. O kousek dál voní svařené víno, ve sklenici leží lákavě vypadající utopence a na tácech se nabízejí chleby se sádlem a cibulí. Zbývá jen na bunkru vztyčit českou vlajku, na stan pověsit billboard Muzea opevnění a je hotovo.
První návštěvník dorazil již v 10 hodin, kdy stan ještě ležel na zemi. Chvilku okukoval dění kolem (popravdě se tu i trochu pletl), pak požádal o razítko a odkráčel. Kolem poledne se již objevuje větší množství lidí a v půl jedné je tu docela plno. Před stanem praská v sudu oheň, obležený těmi, kteří si tu opékají buřty. Nálada je příjemná, venku sice občas drobně mrholí, ale dá se to vydržet. Řada návštěvníků absolvuje prohlídku bunkru se zasvěceným výkladem členů muzea. Zásoby svařáku se pomalu tenčí, buřty také docházejí, grog si letos dává málokdo. Největším hitem byly letos bezesporu chleby se sádlem a cibulí.
Ručička hodin se blíží k půl třetí, poslední zájemci si dávají poslední grogy, akce končí. Začínáme pomalu balit a opět nás čeká nepříjemná záležitost – vše odtahat do vozíků k autům. Ale i tentokrát to zvládáme v půlhodině, největší legrací bylo odnést stále ještě horká kamna. K rátce po půl čtvrté odjíždějí patřičně unavení organizátoři dolů do Chomutova vyložit materiál do skautské klubovny , aby se pak sami mohli věnovat oslavám konce roku.
Bilance výšlapu je následující – přišlo přibližně 80 lidí, tedy o něco méně než vloni, patrně zapůsobila sněhová nadílka a také asi nižší teplota. Nicméně akce byla velmi povedená, všem včetně organizátorů se velmi líbila, dokonce tak, že bychom tam byli ochotni zůstat a oslavu Silvestra absolvovat přímo na místě… Takže příští rok se na Vás budeme určitě těšit znovu!
Výšlap připravilo a realizovalo chomutovské skautské středisko „Český lev“ ve spolupráci se členy Muzea československého opevnění z let 1936-1938 "NA KOČIČÁKU".

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Štědroranní vycházka - 24.12.2010

Štědroranní v roce 2010...

Je to asi nejdelší tradice chomutovských skautů – v roce 2010 jsme na ní byli pojedenadvacáté. Sraz byl jako obvykle v devět hodin u Povodní Ohře v Bezručově ulici a dorazilo nás celkem 49 – skautů a skautek všech věkových kategorií a také několik rodičů našich dětí. Vydali jsme vzhůru kolem zahrádek hlubokým sněhem, potom sešli dolů k Chomutovce a za druhým můstkem cyklostezky začal „horský“ výstup svahem cestou necestou až k našemu oblíbenému krmelci. Ze všech účastníků stoupala po prudkém výstupu pára, takže chvilku odpočinout a pak nadělit zvířátkům obvyklé pochutiny – mrkev, staré pečivo, pár brambor – zkrátka co každý přinesl.
Po nějaké chvíli a vydatném koulování účastníků se vydáváme zpět k Chomutovu. Sice po cestě, ale i tak se brodíme skoro po kolena sněhem. Lepší to je až na cyklostezce. U skupiny smrčků na jejím začátku se pouštíme do zdobení stromků – klasickými ozdobami i přírodním materiálem. Také zavěšujeme 2 krmítka pro ptáky. Stromky jsou záhy ozdobeny a přecházíme k akci „Junžíšek“ – to je jakási naše skautská obdoba Ježíška. Všichni přítomní vytvářejí půlkruh kolem stromků a mohutným voláním ho přivolávají. Po chvilce se ve směru od města objevují sáně, tažené dvěma „soby“ a velkým psem. Na nich se veze Junžíšek i s velkou bednou, v níž má ukryty dárky. Po dojezdu slézá ze saní, kritickým zrakem kontroluje výzdobu stromku a pak již přichází nadělování předem připravených dárků. Někdo jich dostal několik, někdo žádný, a aby to nebylo nikomu líto, tak naděluje každému z přítomných aspoň banánek v čokoládě jako pozornost skautského střediska.
Po nadílce spojujeme své ruce podle prastaré skautské tradice v Gilwellský kruh. Vůdce střediska přeje všem krásné Vánoce, posílá kruhem poselství míru, štěstí a lásky a na závěr všichni zpívají skautskou hymnu. Pak se již rozcházíme domů zdobit své vlastní stromky…
Stromy v Bezručově údolí zůstanou ozdobené do 8. ledna, kdy je přijdeme zase společně uklidit.

 

 

 

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Betlémský autobus - 23.12.2010

Betlémský autobus se nám výjimečně povedl...

Den před Štědrým dnem přivezli skauti občanům obou měst novodobý symbol Vánoc, míru a pokoje – Betlémské světlo. Na Chomutovsku to bylo historicky poprvé a pro větší zajímavost zvolili organizátoři rozvoz světla historickým autobusem Škoda 706 RTO. Jak tedy celá akce probíhala?
23.12. ve 13:15 jedna část organizátorů rozváží a staví na náměstí v obou městech podsadové stany, v nichž bude v čase mezi 15 a 18 hodinou zájemcům světélko zapáleno. Druhá část ve stejnou dobu nasedá na vlak a odjíždí do Mostu převzít nablýskaný a krásně udržovaný autobus , aby jej patřičně ozdobila plakáty a světélky. Autobus, budící značnou pozornost kolemjdoucích, odjíždí pak do Jirkova, kde jej na začátku města očekává doprovodná policejní hlídka. Pár minut před 15 hodinou pak vjíždí za asistence policejních majáků na náměstí dr. E. Beneše. Zastaví kousek od podsadového stanu a po 40 minut nabízí možnost zapálení Betlémského světla, ale i zakoupení upomínkového předmětu pro konto Světluška. Přichází něco kolem 30 lidí, někdo má vlastní svíčku, ostatním ji i s kelímkem osádka autobusu věnuje.
Poté následuje přejezd na parkoviště u Penny marketu v ulici Hrdinů. Tady stojí půl hodiny. Občas se někdo přijde podívat, ale na tomto místě jsme opravdu příliš velký zájem nevzbudil i. Další zastávka je už v Chomutově – na Havlíčkově ulici před školou, kde nyní mají skauti své klubovny. Tady je už zájem větší, příjezd očekává asi 30 lidí a další ještě přijdou během dvacetiminutového pobytu.
Poslední přejezd je na chomutovské náměstí 1. máje, kde zastavujeme u vánočního stromu a poblíž skautské podsady. Na náměstí předtím rozvážel světýlko kočár tažený koňmi, nyní se tyto dva dopravní prostředky u stromu krátce potkávají – bylo to opravdu zajímavé setkání. Autobus na náměstí zůstává hodinu, po celou dobu obdivován návštěvníky vánočních trhů. Také zájem občanů tu byl obrovský – do voze i do stanu si pro betlémské světlo přišlo 350 lidí, další si ještě připalovali u kočáru.
Suma sumárum – v Jirkově i Chomutově to bylo 450 – 460 lidí, což je úspěch naprosto neočekávaný! Je to výzva, díky níž akci příští rok rádi zopakujeme.
Poděkování patří organizátorům ze skautských středisek Český lev“ v Chomutově, „Hraničář“ v Jirkově, dále Podkrušnohorskému zooparku Chomutov za kočár na náměstí a také Severočeským dolům a.s. za finanční podporu akce.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Výprava na Hausberk - 13.11.2010

Jak jsme hledali (a nakonec našli) Hausberk. Vaření guláše...

Sobotní listopadové ráno na chomutovském hlavním nádraží. Blíží se osmá hodina – čas odjezdu jediného vlaku do hor, který nás po necelé půlhodince kodrcavé jízdy vyklopí na nádraží v Domině. Provádíme organizovaný výsadek, po spočítání všech dušiček propouštíme motorák dál.
Kail rozděluje kluky do tří skupin – samostatně budou pracovat Kormoráni i Svišti, třetí skupinou jsou všechna vlčata pohoromadě. Prvním úkolem je najít cestu z nádraží na zříceninu hradu Hausberk. Směr je záhy odsouhlasen a jdeme, tentokrát to bereme krosem a cesty využíváme minimálně. Za chvíli jsme v Krásné Lípě, překračujeme hlavní silnici a přes louky stále dál. Pak nás zastaví železniční trať. U můstku pod ní dáváme oddech a svačinku, někteří se usídlí nahoře na náspu téměř u kolejí. Ale o nic nejde, další vlak jede až kolem poledne.
Poté znovu srovnáváme směr a jdeme pátrat po zřícenině. Kail říká, že tam už byl a my doufáme, že trefíme. Ale není to tak úplně jednoduché. Narážíme na lesní cestu, která sice není na mapě, ale pamětník říká, že tudy šli k hradu. Tak jdeme. Jenže asi po kilometru se začínáme nebezpečně blížit k Bezručáku (bez hradu), takže další porada a návrat do výchozího bodu na kraj lesa. Nové vlče Vašek nás opakovaně zajímá jako rukojmí – ani mu nevadí, že si z toho nic neděláme. Jdeme opačným směrem, cesta se klikatí, přejdeme boční údolí a náhle Kail poznává lesní křižovatku, takže odbočujeme doprava. Ale ještě pořád to není jednoduché – zřícenina nikde. Propátráváme les a pomalu se rozhodujeme raději sejít k Chomutovce a tábořit tam. Scházíme tedy cestou dolů – a ejhle – terén se zvlnil a za chvíli jsme na ostrohu, který kdysi nesl hradní zdi. Tak jsme našli Hausberk... Dnes je tu sice jen pár příkopů a hromad kamenů, ale určitě jde o pozůstatky hradu a je tu dokonce moc krásně. Sluníčko pálí na „plný plyn“, lze sundat bundy a vyhřívat se jen tak v košili...
Shazujeme batohy a Svišti s Kormorány dostávají přidělena místa k rozdělání ohně – dnešním úkolem je totiž samostatně uvařit na ohni buřtguláš. Pro vlčata a sami pro sebe budou na třetím ohni vařit vedoucí.
Zatímco Kormoráni vzorně a týmově spolupracují, Svišti se stále dohadují, blbnou a výsledek jejich práce je stále v nedohlednu. Více než skautskou družinu chvílemi připomínají skupinu Tupounů knížete Ignora... Velký problém oběma družinám činilo postavení úchytu na kotlík, takže nakonec následují příkladu vedoucích a kotlík staví na kameny.
Pomineme-li drobná faux pas jako pokus o topení vodou nasáklou břízou nebo zapomenutí vytištěného receptu na guláš doma, tak to docela šlo. Perličkou bylo, když Svišti (proč by četli recept, že?) chtěli smažit na sádle cibulku, ale v kotlíku plném vody a brambor... (!) Nicméně vše dobře dopadlo, ohnivou i kuchařskou čest Svišťů překvapivě zachránil Pěšák s Tygrem – ostatní kluky pro nemožnost dorozumění vyhodili od ohně a vše dělali sami. Guláš se jim povedl – pominu-li nějaké listí, hlínu a chuchvalce trávy, které v něm díky jejich neustálému pošťuchování plavaly. Inu – guláš sviští – plný listí...
Naším kritériem původně bylo hodnotit týmovou spolupráci, což nám tady vůbec nevyšlo. Zato u Kormoránů ano – splupráce na úrovni, guláš také výborný, i chování výrazně lepší. Nakrmili jsme i vlčata. Kluci si v jedné prohlubni postavili jakýsi bunkr, stále se dohadují (jako obvykle bezvýsledně), takže zasahuji a začínám organizovat dobývání bunkru podle pravidel. A hele – oni se zapojili i ti, kterým se předtím nechtělo.
Ale pomalu je čas na úklid a odchod domů. Skauti jdou dopředu, aby značili cestu, vlčata za nimi se snaží jít podle značek. Asi po kilometru se obě skupiny dojdou a dál pokračují společně. Výrazným fenoménem zpáteční cesty se stal Mražoun. Mimo naprosto originální přezdívky se vyznačoval tím, že šel po naprosto originálních cestách – to znamená zásadně jinudy než ostatní. Musel být lehce usměrněn a posléze šel již s ostatními.
Jdeme zase podle mapy (která zase neodpovídá), takže po pár kilometrech tlustě zakreslená cesta prostě skončí příkopem a zarostlými stromy. Na mapu se vůbec nedá spolehnout. Nechceme do údolí a zkoušíme jít tedy nahoru. Jenže po vyčerpávajícím stoupání a nějaké době je před námi zase Krásná Lípa! Nechceme se vracet po silnici, proto se noříme zase do lesa. Ale jediná existující cesta nás zase vrací zpět. Naštěstí objevujeme začátek cyklocrossové dráhy a scházíme po ní – místy po kolena v listí - do Bezručova údolí kousek od krmelce, kam chodíme na Vánoce. Pak už vesele a snadno po modré značce k Povodí a odtud ke klubovně.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Výprava na Jezeří - 30.10.2010

Tentokrát jsme měli sraz ve Vysoké Peci

Sešli jsme se ve Vysoké Peci, abychom to ke strašidlům neměli tak daleko. Kromě 18 členů našeho oddílu a Kaila s námi vyrazili také dva tatínkové členů a dvě jirkovské světlušky s Najčou. Čtvrt hodiny po plánovaném srazu jsme usoudili, že už nikdo nepřijde, a pomalu vyrazili vstříc strašidlům, která už na nás čekala na zámku Jezeří.
Hned poté, co jsme zdolali první kopec a dostali se za vesnici, zvítězil hlad a udělali jsme si tu malou svačinku. Poté jsme převážnou většinou zvolili kratší, zato o to horší cestu. Došli jsme až k Žeberské lípě, kde se k nám připojil poslední opozdilec. Nyní jsme již byli kompletní, část vyrazila ulovit kešku v blízkosti lípy, ostatní dali přednost odpočinku a delší svačince. Po úspěšném lovu jsme se vypravili zdolat další náročný výstup, na jehož konci nás čekala přehrada a obrovské hromady listí, ve kterých jsme se náležitě vyřádili. Když už nás to trochu omrzelo, tak jsme se konečně vydali přímo na zámek. Cestou jsme si na vyhlídce prohlédli doly, které se trochu ztrácely v mlžném oparu, a našli lebku kance ukrytou v lese.
Na zámku nás strašidla uvítala již na nádvoří, aby nás navnadila k prohlídce. Ještě před návštěvou strašidel jsme si soukromě prohlédli výstavu zvířecích lebek, která je také umístěna na zámku Jezeří. Pak už nás od strašidel nedělilo nic, kromě vlastního strachu. Nejméně odvážliví jedinci dostali důležitý úkol pohlídat batohy, abychom nemuseli dovnitř i s nimi. Některé úseky cesty byly opravdu strašidelné, takže se často ozýval náš zděšený křik. Ale ustáli jsme všichni, prošli jsme celou trasu a ani kalhoty nebylo třeba prát (i když někdy jsme měli na mále).
Po krátkém rozchodu na nádvoří jsme se vypravili ke kapličce, v níž je ohniště, na kterém si uvaříme oběd. Někdo nám ji sice schoval, ale po několika marných pokusech jsme ji přece jen úspěšně našli. Svišti a Kormoráni rozdělali každý svůj ohýnek, vlčata se světluškami mezitím sbírali dřevo, aby bylo čím topit. Teď už nic nebránilo k opečení steaků, které jsme si připravili doma a celou cestu schovávali na správnou příležitost. Příprava zabrala déle, než jsme plánovali, takže jsme rychle uhasili oheň, uklidili po sobě a vydali se na zpáteční cestu. Do cíle jsme dorazili se čtvrthodinovým předstihem a postupně se krásně unavení rozprchli do svých domovů.

 

3. ročník "Krušnohorských šlápot" - 02.10.2010

Tento rok jsme vůbec nevěděli, zda dokážeme pochod uspořádat.

V obvyklém termínu pochodu jsme totiž museli opustit původní klubovnu a přestěhovat se se vším všudy na nové působiště do 9. ZŠ v Havlíčkově ulici.
Nicméně koncem září bylo vše na místě, lidé volali, že chtějí pochod, takže jsem ho sice později – ale přece jen uspořádali – vyšlo to až na sobotu 2.10. 2010.
Letos jsme také měli méně peněz, takže nebylo možné použít autobus pro rozvoz pochodníků. Bylo nutno vymyslet trasy tak, aby se pokud možno nešlo celou cestu Bezručákem a aby trasy pochodu byly nové.
I to se podařilo – od startu vedly obě letošní trasy po žluté značce na Hradiště u Černovic a poté už jen po vlastním značení severním směrem ke Strážkám. Místy opravdu terénem a cestou necestou – odměnou nám bylo prohlášení účastníků, že sice kousek od Chomutova, ale o tak hezkých místech dosud nevěděli.
Pod Strážkami na kraji lesa byla první kontrola a obě trasy se tu rozdělily. Kratší dvanáctka odbočila vlevo a kolem hájovny Strážky se vracela přes Domovinu do Chomutova. Cestou ale byla druhá kontrloa, na které se opékaly buřty.
Delší osmnáctka prošla obcí Strážky, zamířila k Domině a od ní bočním úvozem dolů k Chomutovce – do Bezručova údolí se připojila u lávka pod I. mlýnem. I zde byla kontrola s ohněm a možností opečení uzeniny.
Celý den bylo krásné počasí, účast rovněž hojná a v cíli čekala trdiční bramboračka.
Potěšilo nás, že na pochod přijeli skauti až z Kryr.

 

Kuličkiáda, pro vlčata ještě něco... - 24.04.2010

Skvělá večerní městská hra se opravdu povedla!

Odpoledne jsme byli na kuličkiádě a teď sedíme kolem stolu v naší klubovně. Je po večeři a protože je právě sv. Jiří, patrona všech skautů, slavíme to kelímkem dětského šampáňa. Vtom se ozývá bušení na vrata v přízemí. Marťan (ml.) jde otevřít, za chvíli se vrací a říká, že nějaký zmatený mladík sháněl Šárku Procházkovou, a když jí nenašel, dal mu do ruky 2 stejné dopisy, že je má odevzdat vlčatům. V dopisech je prosba o pomoc s řešením záhady nalezeného mobilního telefonu a šifrované SMS v něm. Kutil má u sebe mobil a podle pokynu prozvání udané číslo. Za chvíli přichází SMS: „222,33,555,777,66,3....“ Je to pravdu šifra, jen jí rozlousknout. Po několika nápovědách se to podaří (šlo o tzv. mobilní šifru) a dvě skupiny vlčat vyrážejí do ulic hledat nějakou paní Blumovou na Blatenské ulici. Heslo je „Andělský prach“ a navozuje atmosféru drogového podsvětí.
Adresa je poměrně záhy nalezena (větší problém byl u některých najít právě tu Blatenskou ulici), nicméně červená šestka není schopna ze sebe vydolovat ani slovo, natož heslo. Žlutá to zvládá excelentně i s pozdravem a dostává UV baterku a další indicii. Jenže ta je psaná jakousi neznámou abecedou - „?,?,?“ - atd. Co teď s tím? Kluci se domnívají, že se jedná o slovenskou abecedu, neboť paní Blumová je oslovila údajně slovensky (ve skutečnosti rusky). Trvá nějakou dobu, než někoho napadne azbuka, nicméně co dál? Protože jsou v koncích, dostávají nápovědu, že na té a té ulici a čísle bydlí tlumočník – ovšem bez udání jména. Bydliště tlumočníka je objeveno – na jednom ze zvonků visí nálepka se slovem „Tlumočník“. Vlčata zvoní a po chvilce dohadování z okna se ve dveřích paneláku zjevuje tlumočnice (celá v rudé barvě a s nápisem CCCP na prsou) a předává klíč k převodu azbukových znaků na české. Pak nastává po nějakou dobu tápání, ale zpráva se začíná vyjasňovat – je nutné z určené telefonní budky zavolat určité číslo, které je napsáno někde v budce. K tomu měla sloužit právě UV lampa, neboť inkriminované číslo bylo napsáno UV fixou na 3 místech na stěnách budky. Po chvílí tápání se zdařilo najít a dále se už jen setkáváme s paradoxem, že kluci sice bezpečně ovládají mobily, obsluhu telefonního automatu pak prakticky vůbec. Nakonec se daří číslo vytočit, ale spojení není navázáno. Takže povolujeme zavolání z mobilu, odkud se ozvala pouhá tři slova: „Podívej se nahoru“. A zaklapnuto, víc nic. Oči bloudí po stropě budky – a hle, u stropu jsou přilepené 2 krabičky od filmu, bezpochyby obsahující další indicii. A také že ano – nyní bylo nutné podle popisu vyhledat neznámého muže v okolí Úřadu práce a oslovit jej heslem. I to se daří a tak máme v rukou další zprávu – lépe řečenu jen prostou mapu bez komentáře. Opět zapůsobí ultrafialové světlo a ejhle, na mapě je zakroužkována křižovatka ulic Barákovy a U třešňovky. Komentář žádný. Nezbývá než tu křižovatku najít a obhlédnout situaci. Protože nevíme nic bližšího, raději se v okolí křižovatky ukrýváme. Terén naštěstí umožňuje perfektní schovku. Po chvíli slyšíme motor, přijíždí bílé auto a zastaví. Jeho osádka se baví a ukrývá něco pod kládu na protější straně ulice. Pak auto zase odjíždí a nasleduje prohledání místa – a je tam další mapa. Snažíme se zapamatovat co nejvíc poznatků o autě, které tam bylo – barvu a typ máme, číslo bohužel ne.
Na mapě je zakroužkována silnice na Blatno pod lesem kousek nad Kočičákem. Bez odkladu vyrážíme přes tmavý noční les k danému místu. Tady se sluší pochválit kluky, kteří tuhle dvoukilometrovou trasu zvládli asi za 23 minut, beze slova a bez rozsvícení baterky. Prostě byli skvělí! Cestu lesem nám zpestřily dvě houkající sovy, které působily dost strašidelně a také patrně leckomu způsobily husí kůži...
Kousek před blatenskou silnicí slyšíme motor. Zastavujeme a pozorujeme okolí – a hle – auto z Třešňovky je zde! Díky měsíčnímu svitu byla identifikace naprosto bezpečná. A uto opravdu zastavilo na označeném místě. zhaslo a vypnulo motor. Za pár minut přijíždí další auto a zastavuje u toho prvního. Nyní už prakticky není pochyb, že tam má dojít k nějaké nekalosti – předání drog či něco podobného. Rozdělujeme se na dvě poloviny – jedna jde s Kailem zalehnout a pozorovat auta, druhá s Boilerem jde k Řopíku, kde shodou okolností právě dnes sídlí jednotka vojenské policie.Kluci policistům rychle vysvětlí své poznatku a pak už začíná zátah – pod pokyny vojáků kluci zaujímají vzorovou rojnici, přidává se Kail se svojí půlkou a obkličujeme auta. A pak už jen „Stůj“ a „Ruce vzhůru“! Policisté se za svitu ručních reflektorů vrhají na posádky aut, v mžiku je odzbrojují a prohledávají. A je to tady – v jednom autě spousta pytlíků s bílým práškem, ve druhém v aktovce skoro milon dolarů v hotovosti. Bezpochyby jsme zabránili prodeji heroinu...
Závěrem musíme poděkovat „drogovým dealerům“ Marťanovi st., Pípasovi, Šroubovi a Dr. Obkovi za ochotu nechat se zatknout a kamarádům z klubu vojenské historie NORD-SEVER za perfektní „policejní“ zákrok.

 

Skauti uklízeli Bezručák... - 10.04.2010

Přestože počasí v sobotu 10. dubna ráno bylo spíše nepříjemné – teploměr ukazoval pouhých 6 stupňů, vítr, mrholení – prostor před Povodím Ohře se již před devátou hodinou plní lidmi, kteří reagovali na naši výzvu a přišli nám pomoci s úklidem Bezručova údolí.

. I když s námi počasí trošku laškuje v podobě sněhové přeháňky či krup, vydáváme se krátce po deváte do terénu. Úklid začínáme už u budovy Povodí – na straně u řeky je odpadků a lahví opravdu hojně. Pak jedna skupina pročesává břeh u kurtů a oba břehy Hřebíkárny, druhá čistí okolí silnice. Lahůdkou je prostor garáží – kdosi tady rozebral auto a zapomněl po sobě zbytky vozu uklidit. Kontejner na Avii se u garáží opravdu rychle zaplnil – mimo tří velkých hromad odpadků samozřejmě nechyběly obvyklé pneumatiky, ale našly se i dva volanty, několik nárazníků, autosklo a podobné relikvie. Kupodivu letos chyběl nález autobaterie. Skupina, která šla od Prvního mlýna měla unikátní nález – asi 30 m dlouhý plastový obal od kabelu, následovaný vzápětí starou pneumatikou z náklaďáku. Zkrátka – letošní úklid byl opravdu bohatý – přeplněný kontejner na autě hovoří za vše. U druhého můstku přes Chomutovku mezitím zahořel ohýnek a každý brigádník si tu může opéci špekáček. Navíc dostal každý lízátko a pamětní lístek. Bilance letošního úklidu je opravdu potěšující – i přes ošklivé počasí se nás sešlo 63. Ale hlavním kladným rozdílem proti minulým létům je to, že jen polovina brigádníků byli skauti – zbytek byli normální občané města, což je velmi potěšující a stalo se to poprvé v historii našich brigád. Takže všem děkujeme za pomoc. Akci pořádalo chomutovské skautské středisko „Český lev“ ve spolupráci se Statutárním městem Chomutov a Technickými službami. Dík za podporu patří i plakátovacím plochám

 

Silvestrovský výšlap na Kočičák 2009 - 31.12.2009

31.prosince 2009...

Blíží se desátá hodina dopolední. Venku leží sníh, teplota je lehce nad nulou, ale naštěstí už přestal déšť, který padal celý předchozí den i noc. U skautské klubovny se scházejí organizátoři výšlapu a do přistavených vozíků nakládají vše potřebné – hangár, potraviny, pití, vařiče, vodu...
Před jedenáctou hodinou jsme již na Kočičáku, kde odhazujeme sníh z místa, kde bude stát hangár s občerstvením, do jehož stavby se pouštíme vzápětí. O půl dvanácté je všechno připraveno, hangár stojí, uvnitř praská v kamnech oheň a na vařičích se hřeje voda na čaj i grog. Víno ke svaření čeká v konvičce na prvního zákazníka a na stole jsou vyrovnány v řadě špekáčky. V pohotovosti je i pamětní razítko a pokladnička pro konto Světluška. Polní kamínka příjemně hřejí, za chvíli jsme ve stanu v krátkých rukávech a je tu tak krásně, že přemýšlíme o tom, že bychom tu příští rok třeba přespali...
Před dvanáctou hodinou přijíždějí kamarádi z Klubu vojenské historie, otvírají řopík a chystají oheň na opékání buřtů – vzhledem k počasí v plechovém sudu. Chvíli jim nechce naskočit elektrocentrála na osvětlení bunkru, ale společnými silami se ji povede probudit k životu.
Počasí nám zatím přeje – mlha mizí, nádherně svítí sluníčko a rozhled do okolí je ukázkový. Z megafonu nevtíravě hraje country. Přestože čas srazu na Kočičáku je stanoven na 13. hodinu, už před půl jednou se začínají objevovat první skupinky lidí. Po jedné hodině sem proudí stále více lidí, kuchyň je v plném provozu, grog i svařené víno jdou na odbyt. Za čtyřicet minut jsou vyprodány buřty a musíme dokupovat i víno. Jen počasí se trošku zhoršuje, přepadává nás mlha – nebo spíše nízké mraky, takže připravený ohňostroj sice byl slyšet, ale nebyl vidět – veškeré světelné efektys probíhaly nad mraky.
O řopík byl nepřetržitý zájem, provázel v něm Jirka Piramovský a prakticky hodinu a půl jen mluvil a mluvil, takže v závěru už jen sípal.
Akce se mimořádně povedla, všude panoval klid, porozumění a dobrá nálada. Pak jsme začali počítat lidi – šlo to jen odhadem, neboť ne každý si přišel pro razítko či pamětní list. Výsledek je, že pesimisté došli k číslu 120, optimisté tvrdí, že určitě aspoň 150. Ať je to tak nebo tak, v každém případě je to výborné – byl to vlastně první pokus, a hned se vydařil! A znamená to, že v roce 2010 půjdeme zase na Kočičák a možná celou akci ještě trochu vylepšíme – třeba právě zimním stanováním...

Konto Světluška podpořilo zakoupením obrázku 18 návštěvníků – není to sice mnoho, ale napoprvé jsme i tak spokojeni.

Po druhé hodině akci ukončujeme, lidé se rozcházejí slavit, my skládáme hangár a uklízíme, takže v půl třetí je Kočičák zase opuštěný. Snědly se 3 kg buřtů, vypilo se 7 litrů svařáku a skoro 2 litry grogu. Zdarma podávaného čaje zmizel jeden velký hrnec.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Vlkulášská besídka - 05.12.2009

Jak naděloval Vlkuláš?

Scházíme se v klubovně před čtvrtou hodinou. Úplně první je tu Agent - takřka 20 minut před limitem a přináší plný pytel plyšáků pro děti z domova. Pak se postupně trousí ostatní. Přesně v 16.00 je nás 9 a tak ještě chvíli čekáme - a opravdu krátce potom přichází ještě Drápek. Ve čtvrt na pět rozdělujeme kluky do tří skupin a začínáme vyrábět chlebíčky - někdo maže, někdo zdobí, někdo se dohaduje, ale vcelku tahle činnost probíhá uspokojivě. Do hodiny jsou zpracovány 4 veky, zbývá trošku salámu a papriky - ale ty jsou záhy přímo "zpracovány" čelistmi vlčat. Dokonce i krabička sardinek zmizela...
Kluci vytvořili nádherné chlebíčky, některé s "úsměvem", jiné poschoďové ve stylu hamburgerů. Kutil zkonstruoval dokonce jakousi bizarní chlebíčkovou plachetnici - a byl za ní také odměněn. V závěru výroby se všichni vrhli na výrobu speciálů pro Vlkuláše a vedoucí - splácali do nich, co se dalo, v očekávání, že se dotyční budou chytat palčivostí za ústa - to se ale spletli, dospělým to všem chutnalo.
Náhle se objevují neplánovaní dva čerti - ale je to Junior, doprovázený maminkou v nádherném čertovském kostýmu. Junior zůstává, maminka odchází.
O půl šesté je velen nástup a do klubovny vchází Vlkuláš se svojí suitou. Na čepici velká lilie, v ruce totemový vlček, pod pláštěm kroj s domovenkou NEBE a na funkčním štítku 8 véček - to opravdu neměl ani Svojsík. Vlkanděla rovněž zdobí stejná domovenka, jen véčka jsou pouze 4 - a je krásný - bílá sukně, rozpuštěné vlasy, zářivý úsměv - prostě Vlkanděl! Zato Vlčert - ten má krvavě rudou domovenku PEKLO a véčka také pouze čtyři - inu asi není v pekle šéfem.
Pátravým zrakem přejíždí ztuhlá vlčata a svou inspekci začíná od nejmenších - po těch chce jen skautský pozdrav. Postupuje dále a s přibývající výškou vlčat Vlkuláš přitvrzuje nároky - chce slyšet heslo, body zákona i body slibu. Nakonec přijde řada na největšího Pěšáka - ten je vyslýchán kompletně. Zpočátku mu to jde, ale v závěru zaváhá a neví a je čertem vstrčen do pytle...
Každý od Vlkanděla obdrží dva čokoládové Mikuláše a lízátko. Pak je ještě "vyslechnut" Vašík Hejnů - po tom ale Nejvyšší chce znění činovnického slibu, čímž ho evidentně zaskočí. Nicméně vše dobře dopadne a Kail je za svůj výkon po zásluze odměněn - lahví zázračného lektvaru.
Kluci nabízejí všem své výtvory a Vlkulášova družina se nechává krmit. Ukážeme jim ještě pokřiky obou šestek a nadílky je konec. Pak je nutné připravit scénu divadla, které si nachystala červená šestka - žlutá zatím hraje elektriku.
Konečně jsme vpuštění na první dějství loutkového divadla. Představení je interaktivní - obecenstvo hádá různé rébusy. Následuje přestávka, přestavba kulis a pak druhé dějství - o petrolejce a noži na táboře. Představení je odměněno potleskem, přestavujeme klubovnu do původní podoby a pokračujeme dále. Kluci mají přání hrát upíra, ale předtím ještě čteme pohádku - jmenovala se "Strašidlo na hradě ďáblickém" a byla o vlčatech a rytíři Koněchvalu Ďáblickém. Asi se líbila, protože si Agent tu knížku půjčil domů.
Do dvacáté hodiny zbývá necelá půlhodinka a tak hrajeme dvě kolečka upíra. V prvním kole představuje upíra - no, kdo jiný než Upír - ve druhém kole Drápek. Pak už udeří osmá, tmavým schodištěm se opatrně plíží Upírova maminka, a v obavě, aby kluci nepochytali vlastní rodiče, hru končíme a rozsvěcujeme.
Loučíme se, předáváme děti rodičům a uklízíme. A - bylo to celé docela povedené...

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Zájezd Terezín - 21.11.2009

Jaké to bylo v Terezíně?

I když nám chřipka trošku pokazila účast - (odpadli 4 účastníci zájezdu), přesto je v mlhavém sobotním ránu před školou v Havlíčkově ulici poměrně živo. Těsně před devátou přijíždí objednaný autobus, spořádaně nasedáme a vyrážíme. Na chvíli zastavujeme za kruhákem u Baumaxu, kde přibíráme ještě 3 jirkovské skautky a Mášu - a pak už přímo k cíli. Místy je dost hustá mlha. Cesta proběhla v pohodě, snad jen dvojčata byla malinko živější...
Do Terezína dojíždíme ve čtvrt na jedenáct, vystupujeme a dáváme prostor svačině. Mezitím vybíráme čestnou stráž, která položí smuteční kytici ke kříži uprostřed Národního hřbitova. Volba padla na Bahno z Jirkova a Vaška z Chomutova. Když ustalo přežvykování, přesunujeme se do centrální části hřbitova, velíme nástup a čestná stráž pokládá 3 rudé karafiáty ke kříži.
Potom jdeme k pevnostní bráně, zakupujeme vstupenky (nutno řící, že nám správa památníku vyšla značně vstříc) a na nádvoří se k nám přidává průvodce jménem Radim - mimochodem velmi charizmatický a schopný mladý muž, který svým přednesem a nadšením pro věc zaujal naprosto všechny. Výklad v jeho podání byl tak poutavý, že i vlčata - jinak docela rozjívení kluci - mu visela na ústech a pak ho zahrnovala spoustou dotazů.
Prošli jsme celou pevnost - přes I. dvůr s přijímací kanceláří, hromadné cely, blok samotek, umávárnu, marodku, 500m dlouhou podzemní chodbou jsme se dostali k popravišti a na závěr si ještě prohlédli IV. dvůr, postavený teprve koncem války. Náš průvodce nám zařídil i návštěvu místního "lágrového" kina, kde jsme shlédli půlhodinový film o historii Terezína.
Po kině se opět hlásí hlad, takže svačíme, pak navštívíme prodejnu suvenýrů a pomalu opouštíme pevnost. Mlha se mezitím rozpustila, takže je celkem příjemné slunečné podzimní odpoledne. Přesunujeme se k parkovišti a účastníci zájezdu berou ztečí místní občerstvovací stánky... Tady trávíme poslední necelou hodinku, pak přijíždí autobus, nasedáme a opět v naprosté pohodě se vracíme domů - dokonce skoro o hodinu dříve, než jsme plánovali.
Celkem jelo 33 lidí - 25 dětí a 8 dospělých, 4 byli z jirkovského střediska, zbytek z Chomutova.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Výprava na bunkry - 17.10.2009

Tuhle výpravu jsme naplánovali už v létě. Předpokládali jsme krásné říjnové slunečné počasí. Jenže letošní rozmary přírody - celý týden zima, déšť, sníh a vítr – nám trošku zkomplikovaly přípravy. V pátek večer jsme se vážně rozhodovali, zda výpravu raději nezrušíme. Nakonec jsme se dohodli, že pokud ráno přijde aspoň 6 vlčat, tak půjdeme.

Sobotní ráno bylo přece jen nepatrně lepší než v předcházejícím týdnu – sice drobně pršelo, ale vítr i sněžení ustaly. Sraz byl plánován u klubovny na devátou hodinu, pět minut před tím tu bylo ale jen 5 dětí. Zato v následujících minutách nastal doslova nával a přesně v devět můžeme konstatovat, že je nás celkem 22 – 18 kluků, 3 vedoucí a 1 rodič. Nakládáme do batohů potraviny na polévku, kanystry s vodou a pomalu vycházíme. Déšť je sice protivný, ale jde to. Stoupáme pomalu kolem bývalé střelnice k Penny marketu, pak na horu Zátiším k lesu. Tady děláme první přestávku, neboť Medvědovi se hůře dýchá a pro jistotu jej svěřujeme do péče mamince, která si pro něj vzápětí přijíždí. Takže – první ztráta. Pak pokračujeme lesem – chvíli po červené značce, chvíli crossem cestou necestou. Chvilku po jedenácté přicházíme k prvnímu objektu lehkého opevnění vz. 37 na Kočičáku, všeobecně zvanému Řopík. Sotva si stačíme sundat batohy a Kutil již objevil klubko drátu, které tu zbylo po odpalu pyrotechniky na zářijové akci a hrdě si svou trofej odnáší…

Pískáme nástup, rozdělujeme úkoly – nanosit kameny na ohniště, postavit držák na kotlíky a oškrábat brambory i ostatní zeleninu. Těsně před polednem přijíždí šéf klubu vojenské historie Nord-Sever pan Jiří Piramovský, otevírá pevnůstku a kluci se po čtyřech hrnou dovnitř, aby si prohlédli muzeum opevnění tam umístěné. Chyběly jen zbraně, protože tu samu sobotu pořádal KVH akci na Jezeří a zbraně tam byly odvezeny. Ale asi to vůbec nevadilo, kluci byli úplně spokojeni i s vystřílenými nábojnicemi. Po prohlídce této pevnůstky odcházejí všichni pod vedením Kaila na naučnou stezku muzea a absolvují prohlídku dalších bunkrů v okolí se zasvěceným výkladem Jirky P.

Polívka, Boiler a Milan zatím topí a připravují ve dvou kotlících na ohništi bramboračku. Když se asi po hodině kluci vracejí, tekutina v kotlících vesele bublá a krásně voní, takže vyhlásíme oběd. Každý fasuje svou porci a aby to bylo stylové, tak kluci odmítají jíst u ohniště a všichni se nahrnou do zákopů a tam baští. Asi měli hlad, neboť se beze zbytku snědlo 10 litrů této v ynikající poživatiny. Následuje opečení buřtů zasloužený moučník – tatranka. Vlčata našla ohromnou zábavu ve hře na vojáky a skoro s ní nechtěla přestat. Ale je nutné dělat i něco jiného. Chvíli uklízíme kolem řopíku, pak následuje hra na hada a na závěr ještě 2 kola oblíbení hry „tank – mina – samopal – dělo“. Ale hodinky ukazují půl čtvrté, je nutné se sbalit, zahladit stopy po táboření a po žluté značce se vydat do klubovny, kam přicházíme těsně po páté hodině. Rodiče již čekají, aby si odvezli své značně umazané ratolesti.

Co dodat? Ušli jsme sice asi jenom 7 km, ale výprava byla povedená, všem se líbila, všichni kupodivu poslouchali – snad s výjimkou vlčete Š., který často rušil svými rádobyvtipnými postřehy a snažil se mít vždy poslední slovo. Ale my ho to také odnaučíme…

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

2. ročník "Krušnohorských šlápot" - 19.09.2009

V sobotu 19.9. odstartovali skauti z chomutovského střediska „Český lev“ druhý ročník pochodu Krušnohorské šlápoty. Jeho podtitulek je „Z Chomutova do Chomutova Krušnými horami“ a cílem snažení jeho organizátorů je každý rok vymyslet nové trasy a umožnit tak účastníkům poznat bližší i vzdálené okolí města „ze všech stran“.

Aby se pochodníci co nejdříve dostali do lůna přírody a nemuseli po startu zbytečně procházet městskou aglomerací, byli po vyřízení startovních formalit odváženi kyvadlovým autobusem ven - letos to bylo převážně do Boleboře, pouze trasa 30 km začínala již na okraji Jirkova. Byla připravena ještě osmikilometrová trasa, vedoucí z Jirkova jako příměstská, na tu se však nikdo nepřihlásil a v budoucích ročnících již nebude.
Start byl v chomutovském DDM od 8 do 10 hodin. Ve čtvrt na devět vyjíždí první plně obsazený autobus. V Jirkově v Jiráskově ulici vystupují jediní dva účastníci trasy 30 km a pak již stoupá přes Jindřišskou do hor. V Boleboři vyloží svůj náklad a vrací se zpět pro další várku, aby opět plně obsazený vyvezl lidi do hor. V 10 hodin jede naposled a 70 účastníků pochodu je volně rozptýleno v přírodě. Počasí je nádherné - svítí slunce a je poměrně daleký výhled.
Nejdelší trasy - 24 a 30 km - vedly z Boleboře už souběžně dále do kopců na Svahovou, pak po červené značce přes Mezihořský vrch do Zákoutí, kde bylo možné se na kontrole občerstvit - mimo jiné i pro některé neobvyklou lahůdkou - chlebem se sádlem a cibulí. Dále se šlo na Nový dům, u Starého rybníka se odbočilo na modrou a údolím potoka kolem Dieterovy štoly, přehrady Kamenička do Bezručova údolí, kterým se kolem mlýnů trasa vrátila zpět do Chomutova. Jak bylo již řečeno, 30 km absolvovali dva lidé (a pes), 24 km devět osob. Všichni si bezesporu užili na řadě míst krásné výhledy z hor a do hor.
Trasu 15 km si vybralo 10 lidí a vedla přes Orasín do Mezihoří po modré značce, zde se přešlo na zelenou a po ní přes Blatno a Bečov k 1. mlýnu a odtud zpět do cíle. Tuto trasu absolvoval i nejstarší účastník pochodu, který byl shodou okolností i nejrychlejší - v cíli byl ve 12:01.
Nejoblíbenější byla zjevně trasa 12 km, kterou šlo celkem 49 osob. První kilometry vedly souběžně s předchozí patnáctkou, v lese před Mezihořím se u lesní kontroly oddělila vlevo a vedla (jako jediná) po vlastním značení do Květnova k další kontrole u kostela Panny Marie. Tuto bezesporu krásnou stavbu si účastníci mohli prohlédnout alespoň zvenčí, pak po silnici dále a těsně před křižovatkou se silnicí do Blatna odbočila opět vlevo, aby po okraji lesa, polními cestami a loukami došla do Šerchova. Tady byla trasa navedena tak, aby se šlo kolem památného stromu - šerchovské lípy, o které dnes již málokdo ví, protože cesta k ní je poměrně skrytá. Dále po vlastním značení do Hrádečné a potom čerstvě ve stejný den otevřenou naučnou stezkou muzea čs. opevnění k Řopíku, kde právě probíhala akce „Den s vojáky“ - té se účastníci pochodu mohli též zúčastnit. Z Řopíku se sešlo po žluté značce přes Sv. Annu k Povodí Ohře a do cíle. Právě díky vlastnímu značení mohla být trasa vedena cestami (někdy spíš i necestami) naprosto zapomenutými kouty velmi hezké přírody s mnoha nádhernými výhledy a podle mínění organizátorů byla celkově nejhezčí.
Shrnuto a podtrženo: celkem účastníků bylo 70, organizátorů 10, pejsků 9, nejstaršímu účastníkovi bylo 77 let, nejmladšímu 5 let, nejvzdálenější pochodník přijel z Prahy, celkový počet nachozených kilometrů je 1014.
V cíli dostal každý diplom - včetně pejsků - a speciálně uvařenou skautskou polévku bramboračku - ta byla mimochodem vynikající a snědlo se jí 30 litrů, na pití si mohl každý dát čaj. V průběhu pochodu proběhlo také slosování všech přihlášek k pochodu, vylosovaní účastníci obdrželi ceny od našich sponzorů - těmi nejhodnotnějšími byly bezesporu spacák a vařič, dále se rozdávaly knihy a hrací karty.
Všichni včetně organizátorů byli velmi spokojeni, takže příští rok v září určitě znovu a co možná v hojnějším počtu! Budou nové trasy a půjde se zase jinudy. Poděkování patří také statutárnímu městu Chomutov, DDM Chomutov a všem sponzorům, kteří pochod finančně nebo věcně podpořili.

 

Náborovka - Den v přírodě se skauty - 05.09.2009

Každoroční náborová akce, zaměřená hlavně na letošní prvňáčky

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Výprava do Kotviny - 06.02.2009

Třídenní zimní výprava s přespáním - poprvé v klubovně, podruhé na chatě v Kotvině

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Výprava Domina - Bezručovo údolí - 14.12.2008

Pošmourné prosincové ráno, všude mokro a zbytky sněhu, jen pomalu se rozednívá. Teplota trošku nad nulou.

Je 7:35 a jsem na chomutovském hlavním nádraží zatím jen já sám. Kaila jsem před chvílí před potkal na lávce nad nádražím, běžel si ještě něco koupit. Říkám si, že třeba nikdo nepřijde a můžem si jít zase lehnout.
Ale za pár minut přijíždí David s tatínkem, chvíli po něm se objevuje Honzík - Agent s elegantně zavěšeným fungl novým nerezovým ešusem na boku a pak už se to začíná sypat - Matouš, Vašek, Adam - Spajdr, Pěšák, Šimon, Kája - Soptík s velikým batohem, který ho cestou ještě pěkně potrápí a z hor je přivezen i Králík. Měl jít i náš rádce Jack, Davidův táta mu volá a dozvídá se, že je po včerejší výpravě se skauty nepoužitelný a bude ležet. Zběžně kontrolujeme obutí. Zdá se to v pořádku, nikdo nejde v adidaskách. Čekáme ještě do 7:55 na případné opozdilce, ale nikdo se už neobjeví. Je tu celkem 9 kluků, Kail a já.

Kail jde koupit jízdenky, my ostatní se přesunujeme do vyhřátého motoráku, kde je poměrně dost místa a bez potíží obsazujeme dvě buňky sedadel. Velíme sundat batohy a bundy, rozdávám klukům morseovku a ukazuji jim obrázek dominského nádraží, aby sledovali cestu a poznali, kde vystoupit. Králík tvrdí, to tam už takhle nevypadá - vsadím se s ním o buřta, kterého samozřejmě později vyhrávám (fotka byla pořízena teprve předchozího dne). Tři minuty po osmé zarachotí převodovka, mašinfíra přidává plyn a pacifik se s cuknutím zvolna kolébá z první koleje chomutovského nádraží. Kail oznamuje, že možná někde Indiáni vytrhali koleje a kousek pojedeme po pražcích. Budí to nedůvěru - a ejhle za chvíli vlak prudce brzdí! Byla to ale jen pomalá jízda přes přejezd v Kmochově ulici a vesele uháníme dál. Průvodčí se nedůvěřivě ptá, zda chceme opravdu zastavit v Domině - asi tam normálně nikdo nevystupuje. Za černovickou zastávkou začínáme stoupat promyšlenými oklikami do hor. Po necelých dvaceti minutách jízdy nám mohutné škubnutí signalizuje vjezd do kdysi docela rozlehlého nádraží Domina. Provádíme výsadek do sněhu - je ho tu nejmíň 20 cm. Pak klapnou dveře, mašinka řady 810 odrachotí do hor a my zůstáváme sami v pustině. Tak ještě honem skupinovou fotku (ať máme památku, kdyby se cestou někdo ztratil).

Provádíme instruktáž, že:

* Kdo chce házet sněhem nebo se v něm ráchat, tak jedině bez rukavic, jinak bude označen za „sraba“
* Každý půjde ve stopách předchozího člověka, aby se v hlubokém sněhu co nejméně urousal
* Nikdo nebude vstupovat do louží či jiných vod, které se cestou naskytnou

Také tušíte jak to dopadlo? Ale musím potvrdit, že aspoň první bod byl vcelku dodržován.
Z nádraží jdeme pod vedením Králíka (je takřka místní) a za krátkou dobu jsme u kostelíka v Domině. Tady dostávají kluci první obálku s úkolem a mapkou - mají najít viadukt přes trať. Využíváme zastávku na napití a svačinu. Králík tuší, o jaký viadukt se jedná, navíc se dají využít stopy, které jsme tam zanechali den předem při přípravě výpravy. Takže u viaduktu jsme za chvilku, pak odbočíme vlevo a jdeme podél trati k lesu.
Na řadu přichází další obálka a úkol - najít mostek (propustek) pod tratí podle přiložené fotky. I tady Králík jako místní znalec boduje a objekt je šťastně nalezen. Skrývá se tu ale dopis s dalším úkolem a jeho hledání nějak vázne. Někteří jsou ochotni dopis hledat i ve vodě. Nakonec pomocí několika nápověd a navigace systému „samá voda - přihořívá“ se podařilo i toto úskalí zdolat. Ale ouha - plnění samotného úkolu (strefit se ze tří pokusů do středního kamene klenby mostku) je asi obtížné. Nakonec se to povedlo jako jedinému Šimonovi.

Pak se vracíme zpět do kopečka na rozcestí a odtud dolů po cestě k lávce přes Chomutovku. Cestou máme ale hledat skautské značky, což se také moc nedařilo, resp. někteří jedinci o ně nejevili vůbec zájem a bezmyšlenkovitě se hnali dopředu. Teprve píšťalka je zastavila a vrátila zpět, někteří si vyzkoušeli i dřepy. Cestou dolů se množí dotazy, kdy dojdeme na vlak, který nás odveze domů. Stále opakujeme, že žádný vlak nebude, domů se jde pěšky a jediný dopravní prostředek jsou vlastní nohy.
O půl jedenácté jsme na místě dnešního táboření. Protože to byla první výprava s vařením, a navíc v zimě a na sněhu, použili jsme pro samotné vaření oběda „technické zázemí“. Myšák se Sportovcem nám připravili ohniště a dřevo na topení a přivezli propriety nutné na kuchtění. Pískáme nástup a rozdělujeme úkoly. Půjčuji všechny tři své nože a kluci krájí na malé kousíčky přinesené brambory a buřty. Musím uznat, že jim to docela šlo, je vidět, že někteří doma asi pomáhají. Jen s cibulí jsem jim trošku pomohl. Kája dostal pochvalu, protože přinesl od maminky navíc česnek, majoránku a další ingredience, které nakonec pomohly dovést guláš k dokonalosti.

Oheň vesele plápolá a kolem se šíří vůně cibulky a buřtů. Protože oheň udělali odborníci, jsou i brambory za chvíli uvařené, tak jen zahustit, dochutit a přesně v poledne pískáme oběd. Někdo sice zapomněl lžíci, ale to nevadí. Každý dostal nejméně dvě sběračky guláše a chleba, kolik chtěl (většinou moc nechtěl). Kdo měl chuť, dostal přidat. Pěkně jsme se nacpali, musíme podotknout, že guláš byl vynikající - však taky co voní po kouři, je vždycky dobré. Kdo měl a chtěl, tak si po obědě ještě opekl buřt. Také jsem si dva přinesl, ale protože guláše bylo opravdu hodně, rozdal jsem je klukům.
Před obědem i po něm jsme si zahráli pár her - eskymáckou honičku, na lovce a na vlky nebo přelézání klády. Na závěr pobytu na tábořišti jsme v jeho okolí rozvěsili tři krmítka pro ptáky - ty jsme vlastnoručně vyráběli na předchozích dvou schůzkách. Při téhle činnosti někdo opravdu přiložil ruku k dílu, někdo se spíš flákal a nechal ostatní ve štychu - David s Pěšákem by o tom mohli povídat.
Následuje sbalení a úklid - tady někteří jedinci nepochopili, že když velíme úklid, tak uklízí všichni všechno, protože skauti vždycky nechají tábořiště v lepším stavu, než bylo při příchodu. No, snad se to časem naučíme… Ve dvě hodiny odcházíme pryč. Někdo se pokoušel nacpat se Myšákovi do škodovky a jet domů autem, ale se zlou potázal. Jdeme pěkně společně. Pravda, už trošku pomaleji, neboť únava se začíná projevovat. Kluci mají žízeň, někteří už všechno vypili. Dávám jim své zásoby z polní láhve, v batohu jsem vydoloval i colu. Někdo občas zlobí, dokonce tak, že musí být odměněn „burákem“, a to i opakovaně. Ale povídáme si o všem možném a na chvíli se pak zastavujeme u řopíku vz. 36. Protože se nemůžeme dohodnout, jaké zbraně se tu používaly, slibuji, že to zjistím v literatuře, ale že raketomety to opravdu nebyly. Také se dohodneme, že některou z jarních výprav povedeme přes Kočičák a prohlédneme si vybavený řopík.

Až sem si kluci vedli vzorně, ale pomalu začíná přicházet krize. Nohy bolí, kňourají, jak je to daleko a kdy už tam budem. Znovu trpělivě vysvětlujeme, že prostě dojít musíme, jiná možnost zkrátka není. Kupodivu energie se ještě najde. Kája nejen že má problémy s padajícím batohem, ale ještě jako správný sběratel vleče jakési torzo dřevěné stoličky, o kterém mu Myšák navykládal, že je to pravá finská sedačka do sněhu… Matouše bolí hrozně moc nohy, ale také statečně dojde. O půl čtvrté jsme konečně u cedule „Chomutov“, všichni - a zdrávi. Zbývá se ještě doploužit ke klubovně, kde deset minut před čtvrtou znaveně padáme na lavice. Rodiče si postupně vyzvedávají své ratolesti a po poučení „vysušit a naložit do horké vody“ je odvádějí domů.
Máme za sebou nejméně 8 km, spoustu zážitků a dobré jídlo. Bylo to opravdu hezké. Ale příště, až půjdeme na výpravu s vařením, tak už bez technického zázemí. Ohniště i dříví si připravíme sami…

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

1. ročník "Krušnohorských šlápot" - 13.09.2008

V roce 2008 jsme zájemcům chtěli nabídnout co možná nejvíce zajímavosti – šlo nám o přilákání lidí. Takže jsme navázali spolupráci s Klubem vojenské historie NORD-SEVER, jehož členové pro účastníky šlápot otevřeli Řopík a my jsme přes něj směrovali prakticky všechny trasy.

Oslovili jsme Povodí Ohře a výsledkem jednání byla možnost exkurze na jedné z perel Krušných hor – přehradě Kamenička. Do třetice mohli pochodníci nahlédnout do útrob úpravny vody na III. mlýně a nechat se zde provést i s odborným výkladem. Všechny tři lokality byly přístupné jen pro účastníky pochodu a otevřené kvůli nim.
Trasy byly vesměs směrovány z Chomutova k Řopíku a dále do hor – nejdelší o délce 30 km šla od Řopíku do Hrádečné, Šerchova, přes Květnov do Blatna, odtud daleko do hor až k Bukům nad Kameničkou, pak k přehradě a přes tři mlýny Bezručovým údolím zpět. Další dlouhá trasa měřila 22 km a až do Hrádečné byla souběžná s třicítkou – do Blatna se ale šlo po silnici, pak do Bečova a na přehradu Kamenička – tady se trasa spojila s předchozí.
Kratší dvanáctikilometrová trasa byla až do Bečova souběžná s předchozí, z Bečova vedla přímo na I. mlýn a zpět do Chomutova. Tahle trasa byla nejfrekventovanější. Nejkratší šestikilometrová šla od Řopíku k Partyzánu a vracela se zpět do cíle.
Řopík tedy mohli vidět všichni, přehradu a úpravnu jen účastníci na dvou nejdelších trasách.
A bilance? Vzhledem k tomu, že ráno pršelo jako z konve a bylo docela zima, jsme mysleli, že nikdo nepřijde. Ale ouha – už před osmou se trousili první pochodníci a bez ohledu na nepřízeň počasí se jich nakonec sešlo 35 – což podle znalců na první pokusný ročník je docela slušné. A kdo šel, dobře udělal – počasí se zlepšilo a odpoledne už pálilo sluníčko. Rozhledy z hor prý byly nádherné. Ostatně - všichni nás prosili, ať to nevzdáváme a uděláme příští rok pochod znovu…

 

Úklid Bezručova údolí v roce 2008 - 05.04.2008

Přestože předpověď počasí hrozila deštěm a sněhem, sobotní ráno 5. dubna bylo krásně jasné, byť trošku chladnější. V 9 hodin se před chomutovským ředitelstvím Povodí Ohře schází 47 brigádníků – většina z pořádajícího místního skautského střediska „Český lev“. Překvapivě vysoký byl ale počet „normálních“ občanů města – tedy neskautů. Přišlo jich 14, což je přesně o 14 více než vloni.

Organizace úklidu letošního 4. ročníku byla odlišná od předchozích let – vzhledem k prodloužení cyklostezky k I. mlýnu jsme úklid protáhli až do těchto míst. Přistaveným minibusem tam odjela skupina sběračů, která postupovala po proudu Chomutovky až k místu setkání, které bylo stanoveno u přístřešku za druhou lávkou přes řeku. Druhá početnější skupina vyráží klasicky vzhůru údolím za doprovodu Avie Technických služeb. Hned zpočátku brigády jsme konstatovali, že odpadků je letos výrazně méně – dominovaly spíš různé obaly od cukrovinek a pet-láhve oproti dřívějším „velkoobjemovým“ odpadům. Opět nás nezklamali majitelé garáží – pod nimi jsme „ulovili“ řadu pneumatik a nějakou tu autosedačku. Pneumatiky byly samozřejmě opět naházené i v rybníku Hřebíkárna a objevili jsme i důmyslný a zamaskovaný úkryt v prohlubni hned vedle silnice. Větší nepořádek byl jen kolem parkovišť a pak – také již tradičně – pod cestou k zahrádkářské kolonii – tam se dalo už hovořit o malé skládce. Úklid je ukončen u druhého mostku setkáním obou skupin. Je tu už připravený oheň, každý dostává za odměnu špekáček, který si může vlastnoručně opéct a vzhledem k chladnějšímu počasí přichází vhod i horký čaj. Úplným závěrem je předání pamětních lístků a lízátek. Bilance úklidu: letošní „úroda“ nepořádku byla zatím nejmenší – kontejner byl zaplněn z necelých tří čtvrtin. Zřejmě tato pravidelná akce začíná přinášet své ovoce. Nalezenou kuriozitou byl bezesporu čerstvě vyhozený kanystr od kyseliny sírové – kam se asi poděl jeho obsah? Jinak jen obvyklé pneumatiky, zbytky televizorů, lednic, WC mísa, zbytky nábytku a izolace od kabelů, pohozený pilnými sběrači barevných kovů. Děkujeme všem, kteří přišli pomoci, dále děkujeme statutárnímu Městu Chomutov za finanční podporu, Technickým službám za poskytnutí auta s kontejnerem a firmě Rengl za bezplatný výlep plakátů.

 

Odpadky v Bezručově údolí opět uklizeny - 14.04.2007

Chomutovské Bezručovo údolí je v úseku od Povodí Ohře ke druhému můstku přes Chomutovku po roce zase o něco čistší. Otázkou zůstává, na jak dlouho.

Očekávali jsme, že po minulých dvou ročnících „čistící“ brigády odpadků bude přece jen méně - alespoň to tak podle letmého průzkumu vypadalo. Opak byl pravdou - letos byl kontejner doslova přeplněn. Že se najdou pneumatiky poblíž garáží, to se dalo předpokládat. Ale okolo pěšiny v lese, kudy vede jen modrá značka? To už zůstává rozum stát. Vždyť průměrně líný občan zajede do přírody autem, zacouvá někam k lesu, vyhodí odpadky a rychle pryč. Jenže tady šlo o místa, kam se autem žádným způsobem nedá zajet - a znamená to nejméně 100 metrů nosit v ruce… A jak letošní úklid probíhal? Počasí přálo - možná trošku větrno, ale jinak celkem teplo. Sešlo se nás 53 - tedy o jednoho méně než vloni. Nejpočetnější byli samozřejmě chomutovští skauti (konečně - vždyť právě oni brigádu pořádali), ale přišlo pomoci skoro 20 skautů a skautek z jirkovského junáckého střediska. Přestože opět byly vyvěšeny plakáty, zvoucí veřejnost, mimo skautů nikdo jiný nepřišel. Cestou od Povodí Ohře vzhůru jsme tradičně sbírali odpadky po pravé straně silnice. Za druhým mostem likvidujeme smetí na louce kolem ohniště. Potěšilo nás, že poblíž mostu zmizel brloh bezdomovce, který tam několik let vegetoval - místo bylo i uklizeno (patrně péčí Technických služeb), takže stačilo jen odřezat šňůry na prádlo a shrabat několik tisíc nedopalků z cigaret. Naproti tomu louka po obou stranách rekreační asfaltové cesty je relativně čistá - sem tam nějaký sáček, PET-láhev nebo papírek. Jen na břehu řeky nacházíme mrtvolku mladého divočáka - dost ohlodanou. Nedokázali jsme určit, zda se stal obětí pytláka či pošel sám. Pravé žně pak již tradičně nastávají v okolí garáží - automobilisté opět nezklamali! Spousta pneumatik, spoilery, lednice, záchodová mísa, televize a řada „náhradních“ dílů k autům. Jedna brigádnice dokonce prohlásila, že by pomocí nalezených dílů mohla opravit svou škodovku… Zbývalo ještě projít úsek od rybníka ke kurtům (tam toho bylo poněkud více) a kolem jedenácté jsme zpátky u Povodí. Pak ještě přejdeme do Havlíčkovy ulice a uklidíme okolí klubovny a také zahradu. Kontejner je opravdu přeplněný a je nutno končit. Každý zúčastněný dostává na závěr tradiční pamětní lístek - letos růžové barvy - a lízátko. Suma sumárum - 53 osob pracovalo 2,5 hodiny, spotřebovalo se 100 žlutých pytlů o objemu 70 litrů a je možné směle prohlásit, že letos se toho nasbíralo úplně nejvíc za dobu pořádání této akce. Pořadatelem brigády, která proběhla 31.3., bylo chomutovské skautské středisko „Český lev“. Děkujeme všem, kteří přišli pomoci, dále děkujeme Městu Chomutov a jeho Technickým službám za poskytnutí auta s kontejnerem a firmě Rengl za bezplatný výlep plakátů (i když nikoho nepřilákaly). Dík samozřejmě patří i řidiči Avie - Daewoo za jeho trpělivost.

 

Odpadky z Bezručova údolí (zatím) zmizely - 08.04.2006

Ano, chomutovské Bezručovo údolí je v úseku od Povodí Ohře ke druhému můstku přes Chomutovku zase čisté. Otázkou zůstává, na jak dlouho. Letošní brigáda se konala takřka na den přesně po roce a očekávali jsme, že odpadků bude přece jen méně. Opak byl pravdou – letos se automobilový kontejner podařilo naplnit až po okraj

A jak letošní úklid probíhal? Bylo krásné slunečné počasí, takže možná díky němu jsme se sešli v rekordním počtu 54 osob. Nejpočetnější byli samozřejmě chomutovští skauti (konečně – vždyť právě oni brigádu pořádali), ale přišlo pomoci i pár lidí z jirkovského junáckého střediska. Co nás nejvíc potěšilo, byla účast 10 „řadových“ občanů města Chomutova! Věková struktura – od malinké holčičky až po babičku, nebo paní učitelka z 12. ZŠ se svými žáky třetí třídy. Cestou od Povodí Ohře vzhůru jsme sbírali odpadky po pravé straně silnice, „nejtučnější“ úlovek byl mezi prvním a druhým mostem, hned pod cestou vedoucí k zahrádkářské kolonii. To už byla pomalu černá skládka, která tam postupně vznikala od loňského podzimu a na její odklizení bylo zapotřebí větší množství lidí i pytlů. Za druhým mostem likvidujeme odpadky na louce kolem ohniště – tady jich bylo také opravdu hodně. Naproti tomu louka po obou stranách rekreační asfaltové cesty je relativně čistá – sem tam nějaký sáček, PET-láhev nebo papírek. Pravé žně pak již tradičně nastávají v okolí garáží – automobilisté opět nezklamali! Akumulátor, spousta pneumatik, televizní obrazovka a řada „náhradních“ dílů k autům. Pneumatiky byly naházeny i do rybníky Hřebíkárny. Několik jich bylo na relativní mělčině u vtoku do rybníka (mezi nimi i jedna traktorová, kterou pak na auto museli vyhodit čtyři lidé), takže byly činěny pokusy o jejich vytažení. Pár kousků se opravdu povedlo dostat ven pomocí důmyslného spojení psího vodítka a starého nárazníku, pak došla trpělivost Jakubovi Jiráskovi - Ekšnovi, který – patrně omámen jarním sluncem – vykasal nohavice a do rybníka vlezl. Po vytažení dvou pneumatik byl ale zdolán ledovou vodou a raději se vrátil na břeh. Za chvíli ho následovala chomutovská středisková zdravotnice Simona Řimnáčová – Síma. Neohroženě vylovila zbývající gumy, aniž by se namáhala byť jen vyhrnutím nohavic. Naštěstí ji potom kamarádi půjčili suché montérky. Zbývalo ještě projít úsek od rybníka ke kurtům a krátce po půl dvanácté jsme zpátky u Povodí, kde chvíli čekáme na auto s kontejnerem (mělo trochu problémy při otáčení na rozmočené louce). Každý zúčastněný tu také dostal pamětní lístek a lízátko. A bilance? 54 lidí, 2,5 hodiny práce, 75 modrých igelitových pytlů naplněných odpadky a plný kontejner na Avii-Daewoo. Pořadatelem brigády bylo chomutovské skautské středisko „Český lev“. Děkujeme všem, kteří přišli pomoci a kterým není osud jejich města lhostejný, dále děkujeme Městu Chomutov a jeho Technickým službám za poskytnutí auta s kontejnerem a firmě Rengl za bezplatný výlep plakátů.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

Bezručovo údolí bez odpadků - 09.04.2005

Sobotní ráno 9. dubna 2005 sice neslibovalo žádné krásné počasí, ale před devátou hodinou aspoň přestalo pršet.

V chomutovské skautské klubovně probíhaly poslední přípravy před odchodem na brigádu - příprava velkých pytlů na odpadky, vzít hrábě, krumpáč, lopatu a přesunout se rychle na místo srazu. V devět hodin se tak před Povodím Ohře schází celkem 36 lidí všech věkových kategorií - od nejmenších až po seniory. Chomutovské skauty, kterých bylo 25, přijelo posílit 10 bratrů a sester z jirkovského střediska. Přestože byla všemi dostupnými prostředky (plakáty, tisk, rádio) zvána i veřejnost, přišel mezi nás jediný její reprezentant - PaeDr. Jiří Roth, bývalý pracovník odboru životního prostředí, který na brigádě zastupoval Stranu zelených. Přijela i Avie s kontejnerem, kterou zdarma poskytly Technické služby města Chomutova. Krátce po deváté vychází skupina, zdálky nápadná velkými modrými pytli, nahoru Bezručovým údolím. Rojnice postupují po obou stranách silnice, největší nepořádek je tu tradičně pod garážemi. Sbírání bylo ukončeno za druhým mostkem přes Chomutovku, kde dr. Roth krátce seznámil přítomné s místní květenou a poděkoval účastníkům za jejich práci. Cestou zpět se čistilo podél asfaltové rekreační cesty - od lesa až k silnici, na závěr byl vysbírán prostor kolem rybníku „Hřebíkárna" a okolí cesty od jeho hráze k tenisovým kurtům. V těchto místech byl také naprosto bezkonkurenční nepořádek. V 11.40 jsme zpátky u Povodí Ohře, loučíme se s řidičem Avie a rozdáváme si pamětní lístky a lízátka - to dostal každý za odměnu, a při jeho lízání mohl přemýšlet, jak moc dobrý skutek vykonal. Co říci na závěr? Škoda, že naše výzva neoslovila více chomutovských občanů, i když na provedení této akce nás bylo dostatek. Výsledkem naší činnosti byl skoro plný kontejner nejrůznějšího odpadu - objevili jsem i 2 akumulátory, několik pneumatik, zářivku a použité injekční stříkačky… Takže občané - odhazujte odpadky vesele dál, skauti to příští rok zase vyčistí! Poděkování patří v první řadě všem účastníkům akce, dále Skautské nadaci Jaroslava Foglara, která brigádu finančně podpořila, Městu Chomutov a jeho Technickým službám za poskytnutí Avie a také firmě Rengl, která umožnila bezplatný výlep plakátů.

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE

První tábor v Teplé u Mar. Lázní - 21.07.1991 - 09.08.1991

Skautský tábor střediska Chomutov poprvé po 20 letech.

Byl to náš úplně první tábor - tenkrát v roce 1991. Louka patřila lesům v Teplé, se skauty s Habartova jsme se dohodli, že oni půjčí podsady, my jim půjčíme plachty - každý z nás měl totiž jenom něco. Tábor trval tři týdny a byl to pro nás pro všechny doslova průzkum bojem. Stále se improvizovalo, poprvé jsme stavěli podsady, poprvé zásobovali a vařili, ale nakonec to bylo hezké. A zůstaly nám vzpomínky...
Fotky v galerii nejsou příliš kvalitní - vše je skenované z diapozitivů, nicméně dokumentární hodnota je obrovská - tak co, Šíro, Čápe, Výre a ostatní, taky vám ukápla slza?

 

FOTOGALERII Z TÉTO AKCE NAJDETE ZDE